Scéna.cz 

Tří mistrovské sonáty v novém nezvyklém rouše

Instrumentální kvality obou interpretů, švýcarského klarinetisty Fabia di Càsoly a ukrajinské klavíristky Aleny Cherny by měly již samy o sobě zajišťovat úspěšnost tohoto titulu z produkce Sony. K tomu navíc možno připočíst atraktivnost dramaturgie postavené na raritních klarinetových transkripcích děl původně komponovaných pro jiné nástroje (kytaru d’amour, housle a flétnu). Přece jen to však úplně jednoduché není, a onu diskutabilní stránku spojuji právě s transkripcemi, řekl bych snad dokonce – kdyby to neznělo až kacířsky – s transkripcemi jako takovými. Poznal jsem až dosud jen velmi málo úprav, provedených dodatečně jinými skladateli či častěji instrumentalisty, kterým by šlo o něco jiného, než obohatit literaturu svého nástroje o cennou kompozici – např. které by usilovaly o zdokonalení zvukového obrazu originální kompozice (pokud je vůbec něco takového možné). A právě zde je zaklet ten háček.

Ale zaposlouchejme se raději do tří mistrovských sonát v jejich novém nezvyklém rouše a zapomeňme pro tuto chvíli na originální znění, ke kterému tu máme nabídnutu nezvyklou variantu, jíž na zajímavosti pranic neubírá skutečnost, že původní znění nepřekonala. Je to ostatně docela osvěžující a stereotypy zdravě narušující – takovéto srovnávání. Snad nejsporněji dopadla Schubertova Arpeggione, a teď nehodnotím už vůbec předloženou transkripci ve vztahu k originálu, ale výlučně z hlediska přirozenosti klarinetové dikce. Připusťme ovšem na druhé straně, že jistým způsobem znásilněný nástroj může přinášet novou kvalitu. Některé pasáže skutečně na klarinetu stěží kdy uslyšíme v původní literatuře, a jsou to právě figurativní pasáže, které na strunných nástrojích vycházejí samozřejmě, neboť se rodí z hmatových možností nástroje. To ostatně platí i pro Brahmsovu Sonátu, tam však klarinet splývá mnohem lépe s poetikou brahmsovské nostalgie, a snadněji uvěříte fikci, že tato hudba mohla být napsána pro klarinet. Zřejmě nikoli náhodou pak zvuk tohoto nástroje provází elegickou tvorbu mistra pozdního období. Relativně nejjednodušší úkol představovala pro di Càsolu úpravce Prokofjevova Sonáta, neboť je původně psána pro flétnu, a tedy myšlena od počátku „dechařsky“. Jak známo, až David Oistrach přemluvil Prokofjeva k druhé, značně ovšem odlišné houslové verzi. Fabio di Càsola je jedinečným virtuózem, dokáže vyloudit ze svého nástroje tóny neslýchané hebkosti a křehkosti, stejně jako ušlechtilé mocné forte, jež není ani trochu dýchavičné. Berme tedy tento titul jako zajímavou, ba vzrušující příležitost seznámit se s jeho velkým uměním, jemuž zdatně sekunduje inteligentní projev Aleny Cherny u klavíru.

SONY CD 88697 32433 2
Franz Schubert: Sonáta Arpeggione pro klarinet (původně pro kytaru d’amour) a klavír a moll, D 821, Johannes Brahms: Sonáta pro klarinet (původně pro housle) a klavír G dur, op. 78, Sergej Prokofjev: Sonáta pro klarinet (původně pro flétnu) a klavír D dur, op. 94, Fabio di Càsola – klarinet, Alena Cherny – klavír. Nahráno v Radiostudio Zürich, 10.–12. 12. 2007, hudební režie Martin Korn, zvuková režie Peter Laenger. Vydáno 2008.
Celkový čas 71:28 SACD
Zdroj Hudební Rozhledy 04/ 2009 - Ivan Žáček