Scéna.cz 

Hudební rozhledy – duben 2009

Mezzosopranistka Susan Graham, která zavítá na letošní Pražské jaro v rámci svých recitálů s francouzskými písněmi, jež uslyší Lisabon, Praha a Berlín, u nás zazpívá Un frisson français, repertoár svého nejnovějšího CD. Do Prahy přijede poprvé, nicméně českým posluchačům je již známá díky přenosům z newyorské Metropolitní. Její hlas si tak můžeme například vybavit z rozhlasového vysílání Gluckovy opery Ifigenie na Tauridě, kde zpívala Ifigenii a Plácido Domingo bratra Oresta Ten, kdo chodí na přenosy filmové, si ji však dovede představit ještě důvěrněji. Buď jako sličnou moderátorku, nebo jako přesvědčivě něžnou i heroickou Markétku, kterou ztvárnila ve Faustově prokletí Hectora Berlioze, uvedeném v technologicky sofistikované režii Roberta Lepage a hudebně strhujícím nastudování Jamese Levina.

Poslední tři večery s názvem Šanson – věc veřejná měly jeden stejný a pro ně už tradiční rys. Opakovala se neopakovatelná atmosféra. To není jediný sympatický paradox, který je zdobí. Prostě – publikum už po léta chodí za svými umělci a umělci za svými v publiku. Milan Jíra tvrdí, že ani tak nejde o koncerty nebo vystoupení, ale o setkání. Každou druhou středu v měsíci se v sále Konzervatoře Jana Deyla na Maltézském náměstí odvíjí podobný obraz. Dvacet minut před zahájením je sál plný, publikum často během večera a vždy na závěr zpívá spolu a všem se zdá být o něco příjemněji. Na únorovém večeru (11. 2.) umělci připomněli, že je to neplánovaně, zato přesně čtyřicet let, kdy se ctitelé šansonu setkali 21. 2. 1969 poprvé. Pak přece jen trochu zavzpomínali v dramaturgii i slovem mluveným.

Ve Státní opeře dali pádnou odpověď na otázku po další existenci druhého operního domu v Praze, a to inscenací opery Benjamina Brittena Smrt v Benátkách výjimečnou nejen v kontextu produkce Státní opery v posledních letech, ale i v kontextu relativně chudičké brittenovské tradice na české operní scéně. Při letošní premiéře se tak po pětatřiceti letech od svého vzniku dočkalo Brittenovo excelentní dílo konečně české premiéry, která byla nejen skutečným vrcholem festivalu Opera 2009 a obě ceny, zvané Libušky, si nesporně zaslouží (od poroty kritiků získala Cenu za nejlepší inscenaci a od poroty emeritních sólistů pražského Národního divadla Cenu za mimořádnou interpretaci role, udělenou Alanu Okemu za ztvárnění Gustava von Aschenbacha), ale i uměleckou událostí desetiletí.

Eva Urbanová je operní diva se vším, co k tomu vnějškově patří. Okázale dává najevo význam svého postavení tak jako generace jejích předchůdkyň už nějakých čtyři sta let. Byly a jsou nafoukané, myslí si mnozí, a jakkoli i osobnostní dispozice jistě napomáhají k takové životní image, bylo by to vysvětlení příliš prostinké. Všemi těmi okázalostmi, nedůtklivostí, neustálým vyžadováním pozornosti top stars prostě jen naplňují očekávání, drsněji řečeno, vyhovují požadavkům své kariéry. Odhaduji, že Eva Urbanová vytváří image velkolepé divy zčásti spontánně, zčásti s plným vědomím marketingových zákonů pěvecké branže. Je to ostatně po staletí stále stejné: primadony dávají nahlédnout do svých originálních zvyků, co si oblékají, čím se voní a líčí, kde nakupují, jakého vozí po štacích maskota.