Scéna.cz 

Tak se tančí tango argentino v Praze

Tango je smutná myšlenka, kterou je možno zatančit. /E.S.Discépolo/
Tango je vertikální vyjádření horizontální touhy. /G.B. Shaw/

Jak různě mohou trávit čas lidé rozmanitých povolání – od počítačového experta po zahradníka – je až neuvěřitelné. Fenomén vášně pro tančení tanga, celonoční milongy, není u nás zatím příliš známý, nicméně má své zapřísáhlé fanoušky. Před pár lety představil tuto „návykovou záležitost“ herec a dramatik Torsten Buchsteiner ve hře Tango Sólo. O tom, jak s tangem žije i poměrně rozsáhlá skupina Čechů, vznikl v loňském roce dokument, který bude k vidění 3. ledna 2009 od 22.30 hodin na ČT2.

Tango - přes sto let starý tanec, jemuž jméno snad dali černí otroci, dovezení ze západní Afriky podle bubnů, kterým říkali tan-go. Samotné tance, argentické tango, španělské tango, tango brasiliero, tango criollo, jsou směsí zábav latinskoamerických přistěhovalců. Španělé a Portugalci mu dali něco z flamenka, Kubánci přidali sentiment z habanery, rázný, téměř vojenský rytmus převzalo z milongy, hudební balady snědých gaučů, od brazilských černochů má rytmiku tance candombé. V tangu se najdou i geny evropské polky, mazurky a sladkých italských písní. Paříži se objevilo v roce 1910 a v tančírnách a salonech se proměnilo ve společenskou zábavu.

U nás se objevilo velice brzy po příchodu do Evropy. Přes bary,tabariny,varieté, šantány a kabarety se dostalo na operetní scénu. Slavný osud ho potkal i v Osvobozeném divadle prostřednictvím Jaroslava Ježka.

Skeptické názory, že argentické tango nemá šanci širšího prosazení vůči české, spíše konzervativní povaze, víkendovým návštěvám chalup, uzavřeností před vším novým, se ukázaly liché. Současní pražští tangueros a tangueras nás provedou úchvatnou a podmanivou cestou hudby a uhrančivých pohybů. Současná "tangománie" je fenomén, který se na společenské scéně zabydlel - zdá se že natrvalo.