Scéna.cz 

Poslední představení baletu Oněgin v hvězdném obsazení

Soubor baletu Národního divadla yve na poslední představení slavného baletu Johna Cranka na motivy románu Alexandra Puškina Oněgin, která se uskuteční 29. a 30. září 2008 v 19:00 h a 31. října 2008 v 19:00 h. Derniéra představení proběhne 2. listopadu 2008 v 19:00 h v Národním divadle.

Vedle toho balet Národního divadla přivítá na své scéně vzácné hosty, baletní hvězdy evropského nebe a tanečníky světové třídy, kteří vystoupí v rámci zářijového představení baletu Oněgin. V pondělí 29. září 2008 v 19.00 se v titulní roli Oněgina představí - pražskému publiku již známý - polský tanečník, první sólista Stuttgart Ballett Filip Barankiewicz. V roli křehké Taťány vystoupí jeho partnerka, kolegyně ze Stuttgartu, první sólistka Sue Jin Kang. V dalších rolích vystoupí Michal Štípa (Lenský) a Nikola Márová (Olga).

Slavný balet Johna Cranka na motivy románu Alexandra Puškina Oněgin je snad nejúspěšnějším příkladem dějového baletu 20. století. John Cranko ho inscenuje velmi jasně a srozumitelně, takže publikum ani nemusí znát Puškinův román. Hlavní problém, jak publiku zprostředkovat obsah Taťánina dopisu, je vyřešen pomocí několika snových scén: mění se osvětlení a Taťána ve své fantazii vyvolává Oněgina, který působí daleko vroucněji a romantičtěji, než při jejich skutečném setkání. Zjevuje se v jejím pokoji, tančí s ní vášnivé Pas de deux a odchází před svítáním. Taťána dokončuje psaní a posílá jej po své chůvě Oněginovi.

Do tragického děje vkládá Cranko mnoho humoristických prvků a následuje tak příklad samotného Puškina. Humor umožňuje postavě Oněgina, která by jinak působila velmi pochmurně, představit se v příznivějším světle a dodává i ostatním postavám – zvláště Taťáně – lidské teplo. Při svém prvním výstupu leží Taťána na podlaze ve zcela nebaletní poloze a čte si knihu.

K četným dramatickým detailům, které si Cranko vymyslel, patří i scéna s věštbou v zrcadle, kterou hrají Taťána s Olgou. Zrcadlo má dívkám prozradit jejich budoucího ženicha. Taťána, která se hry účastní jen proti své vůli, přitom poprvé spatří Oněgina, jenž k ní přistupuje zezadu a dívá se jí přes rameno.

Kromě čtyř hlavních postav (čtvrtou je Lenský – Oněginův přítel a Olžin snoubenec) obsahuje balet jen málo sólových partů. Přesto mu nechybí dostatečná šíře, neboť hlavní postavy vyjadřují velice bohatý děj a v každém jednání baletu je velmi zdařile do děje zapojen baletní soubor.

Vrchol druhého jednání – a vlastně jeho celé zpracování – je příkladem dokonalé jevištní inscenace. Na slavnosti v domě paní Larinové vystoupí sbor jako shromáždění komických postav, které se v rozích sálu shlukují ve flirtující a vtipkující skupinky. Před tímto rušným pozadím se odehraje Oněginův výstup plný bezohlednosti a znuděné nevychovanosti ústící v hádku s Lenským. Ta je také příčinou náhle ledové atmosféry; následuje výzva na souboj. Samotný souboj je pak vyjádřen stínohrou, v níž lze jen matně rozeznat zamlžené postavy obou mužů.

Po těchto téměř naturalisticky dramatických částech – výzvě a souboji – následují krátké, neobyčejně expresívní pasáže se zběsilými, utrápenými pohyby obou sester, které se svou choreografií podstatně liší od ostatních částí baletu. Pro tuto část Cranko zvolil nejvýhodnější okamžik, výpověď je jasná. Nejdůležitější částí baletu je (tak jak to má být) konec: velké Pas de deux Taťány a Oněgina, kteří si mezitím vyměnili role. John Cranko kdysi tento výstup sám výstižně popsal: „Na Oněginovi mne lákalo především to, že se zde jedná zároveň o mýtus, vymyšlený příběh, a o živou situaci, do níž se lze i dnes snadno vcítit. Blazeovaný světák, který už není schopen citu, nechápe hodnotu Ošklivého kačátka. Když se ono posléze promění v labuť, chce dívku najednou zpět: Taťána zase pozná, jak prázdný a nudou poznamenaný Oněgin ve skutečnosti je. A zatím co jí cit velí: „Ber ho“, rozum jí radí „Odmítni ho!“. Přitom Cranko ukazuje Taťáninu nerozhodnost i to, jak těžké, dokonce tragické je její rozhodnutí.

Původně zamýšlel Cranko pro Oněgina použít stejnojmennou operní hudbu Čajkovského. Tehdy chtěl balet nastudovat s Margot Fonteyn a Rudolfem Nurejevem v Londýně. Ředitelství Covent Garden o tom nechtělo ani slyšet. Ve Stuttgartu zaujal podobné stanovisko Walter Erich Schäfer. Řešení nalezl Crankův spolupracovník Kurt-Heinz Stolze, který se nabídl, že použije některé většinou neznámé skladby Čajkovského a vytvoří zcela novou baletní hudbu, aniž by použil jediný takt z opery. Výsledek byl vynikající.