Scéna.cz 

Hudební rozhledy červenec

Dnes dvaadvacetiletý violoncellista Tomáš Jamník, jehož prvním učitelem nástroje se stal v roce 1990 Mirko Škampa, je laureátem mnoha národních i mezinárodních soutěží. Nejvíce si však považuje absolutního vítězství na mezinárodní Heranově soutěži v roce 2001 a vítězství v mezinárodní interpretační soutěži Pražského jara v roce 2006. Letos vystoupil na tomto našem nejvýznamnějším festivalu společně s pianistou Ivo Kahánkem již jako sólista, který si pro posluchače připravil náročný program sestavený z děl Girolama Frescobaldiho (Toccata pro violoncello a klavír), Roberta Schumanna (Fantazijní kusy, op. 73), Clauda Debussyho (Sonáta d moll pro violoncello a klavír) a Bohuslava Martinů (Sonáta č. 2, H. 286)…

I letos se na Pražské jaro sjelo několik orchestrů ze zahraničí a nutno podotknout, že vesměs vynikajících kvalit. Dva z nich, slavnou The Academy of St Martin in the Fields s Murrayem Perahiou a San Francisco Symphony v čele s Michaelem Tilsonem Thomasem jsme již slyšeli v minulých letech, překvapením pro všechny se však stal Finnish Radio Symphony Orchestra, který na festivalu vystoupil poprvé a pod taktovkou Sakariho Orama tu předvedl jeden z nejlepších výkonů. Orchestr byl založen v roce 1927 jako desetičlenné těleso, které se však v průběhu let nadále rozrůstalo a k hostování za dirigentským pultem zvalo i významné skladatelské osobnosti, jakými byli např. Jean Sibelius, Paul Hindemith či Igor Stravinskij…
Skoro každý si pod slovem Neapol představí blízké Pompeje, Vesuv nebo ostrov Capri. Pro milovníky hudby je ale s tímto městem spojeno především světoznámé divadlo, jedno z nejkrásnějších a největších v Itálii., které nechal v roce 1737 postavit španělský král Karel III. a pojmenoval jej podle svatého Karla Boromejského. Divadlo, jehož stavbu podle plánů sicilského architekta Giovanniho Maderna realizoval známý neapolský stavitel Angelo Carasale, je také v Itálii z trojice těch nejproslulejších nejstarší, protože milánská La Scala i benátské La Fenice byly postaveny o několik desítek let později. Město je také rodištěm nejslavnějšího světového tenoristy Enrika Carusa, který zde studoval a poprvé vystoupil v roce 1895…
Pro Pierra Bouleze a rovněž režiséra Patrice Chéreaua bylo nastudování Janáčkovy poslední opery Z mrtvého domu prvním setkáním s jevištním dílem Leoše Janáčka a prvním důkladným setkáním s tvorbou tohoto autora vůbec. Shodou okolností to podle rozhovoru s dvaaosmdesátiletým Pierrem Boulezem byl i jeho zcela poslední operní projekt. Tato „kolektivní a kolážovitá opera“, jak uvedl režisér Patrice Chéreau, představuje pro inscenační tým i pro operní pěvce skutečně tvrdý oříšek. Způsob, jakým však byla v rámci festivalu Wiener Festwochen 12. 5. v divadle An der Wien premiérována, byl zcela mimořádný a jistě se zapíše do historie velkých světových operních počinů. Pro nás může být lichotivé, že předmětem zájmu se opět stala stále více stoupající hvězda Janáčkovy tvorby a že v inscenaci zazářili někteří čeští pěvci…