Scéna.cz 

Komplet symfonií Gustava Mahlera

Na 11 CD vydal Supraphon komplet symfonií Gustava Mahlera s Václavem Neumannem za dirigentským pultem České filharmonie. Jsou to snímky z let 1976 až 1982, tedy z doby, kdy dirigent jako šéf už přetvořil orchestr k obrazu svému a mohl plně realizovat osobité pojetí. Nahrávání každé symfonie bylo spojeno s veřejnými, obyčejně abonentními koncerty v Dvořákově síni, některá z těchto nastudování se stala i součástí zájezdového programu orchestru do zahraničí. Byly tak trvale zachovány důkladně připravené a ve výsledku skvělé umělecké výkony. Také v postprodukčním stádiu pak byly nahrávky pečlivě docizelovány. Symfonie byly ovšem nejdřív vydávány jednotlivě: některé ještě na LP, později všechny na CD.
V době vzniku tohoto kompletu se přešlo z analogového záznamu zvuku na digitální a z LP na CD. Analogově byly podle údajů na etiketách nahrány Symfonie č. 1, 2, 4, 5, 6, 7 a fragment č. 10, digitálně č. 3, 8 a 9. Ke cti neuvedených zvukařů, kteří digitalizovali původně analogové snímky (nejspíš to byli jejich původní tvůrci), budiž řečeno, že odvedli skvělou práci: na nových CD není žádný rozdíl výsledné zvukové kvality hudby. Vše zní krásně, plně je zhodnocena nádhera akustického prostředí Dvořákovy síně – snad až na Symfonii č. 8 Es dur, na jejíž obrovský vokální aparát na vrcholech při plném obsazení orchestru, sólistů i dvojsboru je tento prostor malý. To je ale fyzikálně dáno a není v lidské moci tady kvalitu nadměrného zvuku zlepšit. Ostatně i tento snímek má svou dokumentární hodnotu: tady Václav Neumann se zúčastněnými sólisty i tělesy dílo interpretoval a dokázal nadchnout publikum i v podmínkách, které právě byly; také nahrávka je stále ještě úctyhodná.

Václav Neumann ovšem interpretoval Mahlerovy symfonie často už dřív. Vzpomínám třeba na jeho Symfonii č. 5 cis moll s Gewandhausorchestrem z Lipska, jež se i u nás prodávala na LP Eterna. Tato i jiné dirigentovy ranější Mahlerovské kreace byly pozoruhodné. Nový komplet CD je však sumou jeho vrcholných interpretací, po všech stránkách plně vyzrálých a shrnujících celoživotní zkušenost. Poučil se jistě na nejvýznamnějších světových vzorech, ale má své místo i ve vývoji českého mahlerovství. To se ubíralo už od posledních let Mistrova života dvěma proudy. Mahlerovu hudbu ctily oba, ale ne stejně bezvýhradně. Skladatelův osobní přítel Josef Bohuslav Foerster a Otakar Ostrčil, který se k Mahlerovi hlásil jako skladatel i jako dirigent, pojímali jeho díla jako vrcholně moderní, perspektivní. Vítězslav Novák naopak rád poukazoval na některé stránky setrvačnosti Mahlerovy hudby v symfoniích, jako jsou dlouhé plochy v jedné tónině a v jednom tempu. Dnes s odstupem téměř století slyšíme dobové shody s některými stránkami Mahlerovy hudby i v tvorbě Dvořákových žáků a přátel – třeba velebně katarzické kody vrcholných symfonických děl Josefa Suka či valčíkové persifláže v Janáčkově Výletu pana Broučka do XV. století. Z Ostrčilova postoje zřejmě vycházel při interpretaci Mahlerových symfonií jeho žák Karel Ančerl. Vzpomínám na jeho nahrávku Symfonie č. 1 D dur. III. větě, začínající mollovou variantou známého lidového kánonu, dal krajní kontrast mezi vážným začátkem a veselým popěvkem na vrcholu a jako kouzelně plynulý vypointoval přechod mezi oběma polohami. V přednáškách jsem touto hudbou častěji dokumentoval smysl výroku z Mahlerova nekrologu od Otakara Zicha: „…měnil triviální ve vznešené, sentimentální ve vroucí a hluboké,…modlil se se slzami v očích, zatímco rty jeho škubal nepotlačitelný smích.“ Václav Neumann pojímá zmíněnou III. větu Symfonie č. 1 D dur jinak: i onen vrchol posměšného charakteru vyzpívává kantabilně a s poezií, nepojímá tu hudbu jako travestii. To neznamená, že nectil momenty persifláže v četných Mahlerových stylizacích ländlerů, valčíků, scherz či burlesky v rondové II. větě Symfonie č. 9 D dur. Děje se tak však vždy s určitým aristokratickým nadhledem a stylizací, při níž vládne krásný a ušlechtilý tón. V tomto smyslu je mu cizí jakýkoliv naturalismus včetně nápodoby hráčských šramlových praktik. To vše nechává jen v rovině Mahlerova hudebního textu, jako interpret pracuje hlavně s kultivovaným symfonickým zvukem. V tomto smyslu není rozdílu mezi Neumannovým podáním ostatní hudby včetně jeho nejmilejšího autora Antonína Dvořáka. Všude svým orchestrem ušlechtile zpívá. Přitom se velmi pečlivě drží skladatelovy partitury. Nejen všechny noty, ale i všechny výrazové poznámky, pokyny ke změnám temp či jejich postupným přechodům, návody k tvorbě tónu na jednotlivé nástroje atd. dodržuje a nanejvýš jen zušlechťuje jejich vyznění. Příkladem pro to mohou být dvě krátká hybná sóla klarinetu in Es ve III. větě Symfonie č. 2 „Vzkříšení“ (před číslem 2 a po 3). Skladatel k nim připsal výrazovou poznámku „s humorem“, jež by interprety mohla vést k výraznému témbrovému excesu. Neumann tu jen jemně naznačil zachechtání, k naturalistickému vybočení z kontextu má daleko.
Václav Neumann se tu projevuje jako nejen neselhávající, ale i suverénně invenční stavitel monumentálních hudebních celků. Předlouhé věty Mahlerových symfonií mu plynou s logikou a gradační samozřejmostí, že si při poslechu někdy ani neuvědomujete plynoucí čas. To platí i o monumentálních kodách včetně velkolepých rajských vidin např. v závěrech Symfonií č. 2, 3, 6, o slavnostních scénách na konci č. 7 či obou vět č. 8 a také o nesmírně smutných a hudebně hodně „tristanovských“ obrazech skladatelovy bolestné resignace, jakými jsou pozdní Adagia – finální věta Symfonie č. 9 a fragment č. 10. Plně vervní i hybné a přitom zřetelné jsou však také všechny rychlé věty. Neumann bere velmi vážně a doslova všechna z četných skladatelových varování před zdržováním, ale i ona méně častá opačného významu, přikazující nespěchat. Jeho tempa jsou vzácně přiměřená hudbě jednotlivých symfonií. Nejen vás sotva napadne, že by tomu či onomu místu či větě slušelo spíš jiné tempo; Neumannovy duraty se jen nepatrně liší od skladatelových orientačních časových údajů v partiturách, obvykle jsou i při obrovských rozlohách mezi cca 50ti až 90ti minutami jen o 1 či 2 minuty delší.
Udivuje téměř naprostá přesnost souhry ve všech nahrávkách a všestranná kázeň orchestru včetně dynamiky, témbrového vyrovnání, intonace, agogiky. Toho bylo ovšem možno dosáhnout jen s tělesem špičkové kvality, dirigentovi plně oddaným a přesvědčeným o jeho interpretační koncepci. Václav Neumann toho uměl dosáhnout nejen svým vystupováním a pracovitostí, ale všemi myslitelnými prostředky hudební i obecně lidské komunikace. Jeho pozornost ba i obětavost k hráčům byla obdivuhodná, jeho jednání jistě poznamenala skutečnost, že z orchestru vyšel a prožil starosti, pochyby, radosti i stresy těch, kdo denně usedají s nástroji k pultům. S tím vším však harmonovala také imaginace a sugestivita jeho gesta i mimiky při dirigování. I těmito nonverbálními prostředky dokázal vemlouvavě sdělovat svou představu obrysů i působení hudby Gustava Mahlera. A Česká filharmonie mu byla k naplňování těchto představ partnerem maximálně vnímavým i hráčsky vybaveným. Později se vyjádřil, že bez tak oddaných a přitom vynikajících instrumentalistů, jaké měl v orchestru k dispozici, by své mahlerovské hudební představy nemohl uskutečnit. Jmenoval přitom především sólotrompetistu Miroslava Kejmara a sólohornistu Zdeňka Tylšara, podotkl však, že to do značné míry platí i o celé dechové sekci a vůbec o celém tělese. Skutečně: to co dokázali v četných sólech i při vedení svých skupin oba jmenovaní, patří k maximu možností hudební interpretace. A dokonce nejen na vlastní, ale i příbuzné nástroje. Kouzlo, s jakým přednesl Miroslav Kejmar např. rozsáhlé partie poštovského rohu ve III. větě Symfonie č. 3, je zcela jedinečné. Čeští filharmonikové zvládli ostatně skvěle všechny požadavky na témbrové zvláštnosti, jaké Gustav Mahler kladl nejen na sóla a kombinace v symfonickém orchestru běžných nástrojů, ale např. i na baskřídlovku, mandolínu, kytaru, neobvyklé bicí aj. A hráči tu dokázali překročit i některé po dlouhá desetiletí v České filharmonii přetrvávající neduhy, jako je občasná intonační nečistota nebo nadměrné ubývání tónu v nejvyšší poloze houslí, nejednota v nástupech akordů větších dechových sestav aj. Václav Neumann i nahrávací týmy trpělivě dbali na to, aby snímky dovedli k dokonalosti. Totéž lze říci i o dirigentově volbě vokálních spolupracovníků. Jsou tu vesměs výkony vrcholné (Gabriela Beňačková v č. 2 i 8, Christa Ludwig v č. 3) či skvělé (všichni ostatní sólisté i sbory všude, kde jich skladatel použil).
Trochu spartánsky se k tomuto významnému počinu své edice postavil vydavatel Supraphon. Krabice s 11 CD obsahuje jen tenký 16tistránkový booklet s makarónským (anglicko-německo-italsko-latinským) soupisem děl, jednotlivých vět, interpretů a jiných věcných údajů, mezi nimiž je chybný údaj o tónině Symfonie č. 2 skutečnou ostudou, a pak anonymní, ani ne dvoustránkový stručný umělecký životopis dirigenta Václava Neumanna. Nic o Gustavu Mahlerovi, o jednotlivých symfoniích, k nimž by si posluchač věru zasloužil výklad, nic o orchestru, sólistech ani sborech. A ani slovo ze zhudebněných textů, na které se zpívá v Symfoniích č. 2, 3, 4 a 8. To je proti všem zvyklostem renomovaných firem, které vydávají takovéto komplety, i proti tomu, na co jsou diskofilové zvyklí z ostatních dosavadních kompletů Supraphonu. Je to velký nedostatek, ale to nejdůležitější, nahraná hudba sama, je obrovsky cenná. Komplet symfonií Gustava Mahlera v podání Václava Neumanna s Českou filharmonií je nádherný tvůrčí počin a rád jej doporučuji všem milovníkům této překrásné a dodnes plně živé hudby.

SUPRAPHON SU 3880-2 CD 1–11
Gustav Mahler, Symfonie – komplet, Česká filharmonie, řídí Václav Neumann, nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze, č. 1 D dur 3.–8. 10. 1979, č. 2 c moll (sic! na etiketě CD 2, v bookletu i na krabici je chybný anglický údaj in D major) „Vzkříšení“ 11.–16. 6. 1980, č. 3 d moll 16.–19. 12. 1981, č. 4 G dur 13.–17. 10. 1980, č. 5 cis moll 31. 1.–2., 7. a 16. 2. 1977, č. 6 a moll 24. –28. 4. 1979, č. 7 e moll 11. 11. 1977 – 23. 1. 1978, č. 8 Es dur „Symfonie tisíců“ 10.–14. 2. 1982, č. 9 D dur 12.–16. 1. 1982, fragment č. 10 (I. Adagio) 27. 2. 1976, zpívají Gabriela Beňačková (č. 2 a 8), Magdalena Hajóssyová (č. 4), Daniela Šounová-Brouková (č. 8) – soprány, Christa Ludwig – mezzosoprán (č. 2), Eva Randová (č. 2), Věra Soukupová (č. 8), Libuše Márová (č. 8) – alty, Thomas Moser – tenor (č. 8), Wolfgang Schöne – baryton (č. 8), Richard Novák – bas (č. 8), Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála (č. 3 a 8), Pražský filharmonický sbor, sbormistr Josef Veselka (č. 2, 3 a 8) a Pěvecký sbor Československého rozhlasu, sbormistr Milan Malý (č. 8)
Hudební režie Milan Slavický (č. 1, 3, 5, 6, 7, 8 a 9), Pavel Kühn (č. 2 a 10) a Jaroslav Krček (č. 4), zvuková režie Stanislav Sýkora (č. 1, 2, 3, 4, 5, 6, 8 a 9), Miloslav Kulhan (č. 7 a 10) a Václav Roubal (č. 7)
Celkový čas – CD 1 51:03, CD 2 75:36, CD 3+4 91:11, CD 5 55:52, CD 6 69:54, CD 7 79:00, CD 8+9 81:11, CD 10 78:62, CD 11 77:28