Scéna.cz 

Zelenkovy orchestrální kompozice

V Supraphonu vyšla na CD s jedenáctiletým zpožděním, v bookletu nijak nevysvětleným, pozoruhodná digitální nahrávka instrumentálních skladeb Jana Dismase Zelenky. Zatímco starší české snímky zejména orchestrálních skladeb, pokud vůbec byly nahrány, byly interpretačně koncipovány tradičně, je pojetí Václava Lukse a jeho kolegů výrazně poznamenáno nekompromisním úsilím o historicky poučenou barokní interpretaci, jak ji její obětaví nadšenci pěstovali v 80. a 90. letech. To je zásadně bez vibrata, křehkým, do maximální dynamiky nikde nezesilovaným tónem, s převahou rychlých až velmi rychlých temp. Jsou to výkony velmi vyrovnané, pozoruhodně čisté v intonaci a komorně znějící. Zdá se mi, že ona komornost, vyjádřená jak způsobem hry, tak i počtem nástrojů, jimiž jsou obsazeny jednotlivé orchestrální skupiny, je tu příliš velká.

Václav Luks vyslovuje v bookletu názor, se kterým přišli jen jako s dohadem bez jakékoliv pramenné opory někteří čeští muzikologové: že skladatel orchestrální díla, jež souhrnně označil jako „šest koncertů, ve spěchu komponovaných v Praze roku 1723“, psal pro kapelu hraběte Hartiga a ta je snad hrála. Nelze to žádnou dnes známou skutečností potvrdit ani vyvrátit. To však platí i o druhém názoru na určení těchto skladeb: Zelenka je možná připravil pro svého mistra Johanna Josefa Fuxe a jeho vídeňskou dvorní kapelu, která v této době byla v Praze a u příležitosti zdejších korunovačních slavností premiérovala Fuxovu operu Costanza e fortezza (a Zelenka s ní u této příležitosti hrál na kontrabas). Při tomto předpokladu by ovšem bylo nutné počítat s větším obsazením: nejméně tak početným, na jaké byl Zelenka zvyklý z Drážďan. Také tady se hrálo v mnohem větším obsazení, než mají tyto snímky s pouhými třemi primy, dvěma sekundy a violami, violoncellem, kontrabasem a ostatními liniemi partitury po jednom. Zvuk souboru Collegium 1704 je přece jen útlý a neodpovídá orchestrální atmosféře, ve které byl Zelenka roku 1723 v souvislosti s Fuxovou operou i vlastním melodramatem. Výrazně je to patrné ve srovnání se zařazenou komorní skladbou – Sonátou č. 3. Nejen ona, ale i orchestrální skladby tu znějí komorně.

Supraphon SU 3858-2
Jan Dismas Zelenka: Ouverture a 7 concertanti in F, Sonáta č. 3 B dur pro hoboj, housle, fagot a basso continuo, Concerto a 8 concertanti in G, Hipocondrie a 7 concertanti in A, Symphonie a 8 concertanti in a (jen III. a V. věta)
Soubor Collegium musicum od cembala řídí Václav Luks, sonátu hrají Elsa Frank – hoboj, Eckhard Lenzing – fagot a Václav Luks – cembalo
Hudební režie Zdeněk Zahradník, zvuková režie Jiří Hesoun, 2005; Celkový čas 67:21