Scéna.cz 

Písně poutníků

Taiwanský soubor Cloud Gate Dance Theatre vystupoval v Praze v roce 2002 s představením Moon Water. Tentokrát soubor 24 tanečníků (od dvaceti do čtyřiceti let) přijel s produkcí nazvanou Písně poutníků, která zahájí letošní festival Tanec Praha.
Choreografem souboru je LIN Hwai-min. A jeho vyprávění o tom, jak vznikla velkolepá produkce Písně poutníků, jsme zaznamenali před jejím uvedením v pražské Sazka Aréně 1. června 2005.

Nevím, kdy jsem poprvé zaslechl jméno Bodhgaya. Dlouho jsem toužil tam jet, i když jsem netušil, co tam budu dělat. Věděl jsem jen to, že v Bodhgayi přišlo na Buddhu osvícení pod strome bodhi. V létě 1994 jsem konečně našel pár volných dnů. Okamžitě jsem si zamluvil letenku a vypravil se na cestu do Indie.

Když jsem dorazil k řece Ganga, byl jsem šokován. Zarazilo mě, že lidé tu posvátnou vodu pijí a koupají se v ní. Někdy člověk ve vodě zahlédne napolo spálená těla. Byl jsem tím zážitkem zasažen. Pak jsem seděl pod stromem bodhi, Otevřel jsem oči, a viděl slunce, které se prodírá větvemi a hřeje mě na čele. Mé srdce se naplnilo radostí, zažil jsem takový klid jako nikdy předtím… A pak jsem se ocitl ani nevím jak znovu na letišti. A uslyšel jsem hlas, který mi říkal, není třeba se bát. Nevím, odkud ten hlas přišel, ale od té doby se můj život změnil.

Začal jsem pracovat na této choreografii a všechno jako by šlo samo. Celou dobu mě prostupoval pocit důvěry. Při naší práci jsme vycházeli z knihy Siddhartha od německého spisovatele Hermanna Hesseho, ale nechtěli jsme vyprávět příběh, spíše navodit určité pocity. To byl můj prvotní cíl, aby celé představení prolínal pocit klidu a míru.

Tři tuny rýže jsou jedinou rekvizitou tohoto představení. Jsou to rýžová zrnka, které mění strukturu povrchu. Ptali se mě, proč jsem použil rýži. Nejprve jsem měl v úmyslu použít hlínu, Matku zemi, ale ta nepůsobí dobře na kůži tanečníků. A tak mě napadla rýže, protože jsme s ní vyrůstali. Když jsme byli děti, vídali jsme zemědělce, jak rozhazují rýži po polích a chtěli jsme si s ní hrát. Dostali jsme za to na zadek, protože rýže je posvátná. A tak tento element rýže léčí v jistém smyslu mou dětskou frustraci. Můžu si hrát s třemi tunami rýže. Po každém představení přicházejí diváci, podívat se na ní, osahat si ji, a občas si i nějakou odnesou. Říkáme jim, odneste si ji jako suvenýr, ale rozhodně ji nevařte a nejezte!

Je to taková „poetická rýže“, protože je zlatá, a na polích tak zlatě nevypadá. Zdá se to velmi jednoduché. Ale příprava této rýže trvala třem mužům několik týdnů plné pracovní doby, než ji „vyrobili“. Potřebovali jsme k tomu dlouhozrnnou rýži, která se proprala, vysušila, promíchala a pak sterilizovala. Ta původní po dvou měsících totiž začala klíčit. Pak jsme ji obarvili na zlatavo a znovu vysušili. Vypadá překrásně. A je to také nezcestovalejší rýže. Za 11 let, co tuto show hraje, procestovala celý svět – byla v USA, Kolumbii, po celé Evropě, a teď z Prahy pojede do Atén na Akropoli.

Jako hudbu jsem použil gruzínské lidové písně. A proč ? Slyšel jsem tuto hudbu náhodou. Připadala mi jako esence náboženského pocitu, i když slova pojednávají o obyčejných věcech, zemědělských pracích, popíjení. A myslím si, že lidé vůbec nepoznají odkud je. Někdo se domnívá, že jsou to muslimské zpěvy svolávající z modlitbě,dalším zase hudba připadá indická.

Je to docela zajímavé spojení. Německým spisovatelem převyprávění Buddhova života, rýže z Taiwanu, gruzínské písně a spousta prvků z Japonska a Číny.

Představení začíná tím, že přichází mnich, zastaví se, a z nebe na něj začne padat rýže jako déšť. 90 minut tu ten mnich stojí a na něj se snáší rýže, on jen stojí a medituje. Dýchá z toho krajina a takový povznesený náboženský pocit. V řadě míst lidé pláčou. Nevěděli jsem proč, protože to nemá příběh. Ale je to samozřejmě na tom pocitu, na souznění jeviště a hlediště.

Hrajeme tohle představení už jedenáct let. Když jsme začínali pracovat na choreografii , nevěděli jsme, jak to celé prezentovat. Práce vycházela z meditace. Celý měsíc jsem nutil tanečníky šest hodin denně meditovat. Což pro ně samozřejmě bylo strašné - chtěli mě zabít! Pak jsem je požádal, aby improvizovali. Aby zavřeli oči, a pustili energii čchi, aby proudila z těla, aby je vedla. Samozřejmě, to byl jen začátek, časem jsme nabrali spoustu dalších prvků, trénovali taiči, bojové umění, prvky japonského divadla a čínské opery. Nakonec vznikl takový zvláštní pohyb – zatímco v baletu se vzpínají tanečníci vzhůru, tady naopak tančí „do země“, jsou to takové povolené, oblé pohyby.

Můj první zážitek z divadla byl ten, že jsem před lety viděl představení Labutího jezera. Jedna paní říkala, tohle my nikdy nedokážeme, protože máme krátké nohy. A tak jsem řekl, proč, když máme nohy kratší, toho nevyužít a nedělat tanec jinak. Nač si hrát na někoho jiného, předstírat. A tak jsem zohlednil v choreografii to, že prostě Tchaiwanci mají jinou stavbu těla než Evropané. V našem souboru tančí lidé od 20 do 40 let. A já se přiznám, že mám rád starší tanečníky. Protože jejich těla promlouvají, i když se třeba nepohybují.