Scéna.cz 

Hudební rozhledy 02/19

Matyáš Novák je neuvěřitelně činorodý mladý muž. Do svých dvaceti stihl vyhrát kdejakou klavírní soutěž pro žáky hudebních škol a konzervatoří (například Prague Junior Note 2006, 2012, 2013, Piano Competition Rotary Club Ramón Llul Palma de Mallorca 2014), v minulém roce v září na sebe upozornil druhým místem v Mezinárodní klavírní soutěži Edvarda Griega v norském Bergenu v konkurenci pianistů do 35 let. Vloni také odmaturoval na gymnáziu, letos absolvuje Konzervatoř Pardubice u prof. Jitky Fowler-Fraňkové, studuje na klavírní akademii Incontri col Maestro v italské Imole ve třídě prof. Borise Petrušanského. A chystá se na HAMU k prof. Ivanu Klánskému. Kromě toho má koníčky, díky nimž musí umět opravdu dobře hospodařit s časem: chová slepice a krůty, zahradničí, podniká dlouhé výlety na kole a nemůže být bez vlakových projížděk českou krajinou. A protože žije v Hradci Králové, je tento talentovaný klavírista i hrdým členem PETROF Art Family…

Sté výročí české státnosti spustilo záplavu nejrůznějších akcí, do nichž se zapojila i naše „kamenná“ operní divadla, a to zejména novými inscenacemi Libuše a Prodané nevěsty. Až nečekaně originálním vkladem k nim přispělo i uskupení Opera Studio Praha, které uvedlo novinku Lukáše Sommera Časoplet. Na koncepci této ani ne hodinové opery, která se v devíti obrazech proplétá časem historie českých zemí, odkazuje již novotvar jejího názvu. I když odkaz na operní komiks v podtitulu není až tak výstižný, tvůrci v Časopletu vyjádřili ve střípcích vlastní názor na naše dějiny. Jejich slavné vrcholy i pády pojednali bez operní pompy, ale naopak s vtipem, mladistvou zvídavostí i odvahou.
Iniciátorkou projektu byla sopranistka Anita Jirovská, která nadchla pro svůj nápad mladé umělce napříč žánry. V režii Vojtěcha Svobody a v hudebním nastudování Sébastiena Bagnouda vznikl kreativní syntetický divadelní tvar spojující hudbu, zpěv, pantomimu a výtvarné umění…

Chybělo málo a Giacomo Puccini mohl patřit k těm nešťastným dětem, jimž se narozeniny překrývají s Vánocemi. Naštěstí ale stačil přijít na svět v italské Lucce už 22. 12. 1858, což skýtalo možnost užít si pozornost rodiny a dostat nějaký ten dárek ještě před svátky. Na oplátku za toto šťastné vítězství nad osudem jakoby pak Giacomo věnoval světovému hudebnímu divadlu dárků celou hromadu. Nejméně čtyři opery, bez kterých by dnes už běžný repertoár vůbec nemohl existovat, a osm dalších, které se nasazují, kdykoliv se ty předchozí na chvíli oposlouchají. Z čehož vyplývá, že opečovat loňské Pucciniho sto šedesáté narozeniny nějakou zvláštní pozorností nebylo nijak zvlášť zapotřebí. Přesto ale bylo možné oslavit Mistrovy kulatiny jen slabé dvě hodinky cesty autem z Prahy způsobem téměř opulentním. Právě v sobotu 22. 12. 2018 totiž nasadila Semperova opera v Drážďanech – snad náhodou, snad úmyslně – na repertoár Pucciniho Bohému rovnou dvakrát během téhož dne…

Opora nového symfonismu, tak nazývali současníci Arthura Nikische, nástupce Hanse von Bülowa u Berlínských filharmoniků, šéfdirigenta lipského Gewandhausorchestru, propagátora moderního přístupu k interpretaci a umělce, který svým výkladem hudby a uměním ji zprostředkovat ovlivnil další generaci předních dirigentů včetně Artura Toscaniniho nebo Wilhelma Furtwänglera. Skláněli se však před ním i Richard Strauss či Bruno Walter. Edvard Grieg o Nikischovi napsal: „Pro Nikische je vše velké velkým a nezáleží na tom, zda je to Wagner nebo Mozart. Jeho interpretace Wagnerových Nibelungů, Tristana a Isoldy nebo Mistrů pěvců zůstane navždy v paměti tomu, kdo je slyšel v době, kdy Nikisch vedl lipskou operu.“ Brahms prý nikdy neslyšel tak skvostné provedení své Čtvrté symfonie jako v podání lipského Gewandhausorchestru za řízení Arthura Nikische. A Nikisch okouzlil i Stravinského, nadšeného zase jeho pojetím Schumannovy Druhé, kterou si od té doby úplně zamiloval… HUDEBNÍ ROZHLEDY 02/19