Scéna.cz 

Katarína Kramolišová našla postavu

Tajemný Zdeněk Smetana, za jehož jméno se ve Slezském divadle v Opavě bůhvíproč stále skrývá dramaturg, se zase jednou vytáhl. U nás dlouhá léta nehraná opera Vincenza Belliniho Norma totiž padla zdejšímu souboru jako ulitá, příběh i hudba jsou strhující a dostatečně „romantické“ pro zdejší tradiční publikum (o jakém alespoň pábí zdejší dvorní recenzentka dr. Věra Čulíková, hojně citovaná na webu divadla dokonce z dosud nevydaných textů!) a titul je z rodu dramaturgických objevů, jaké v opavském divadle dlouhá léta správně a úspěšně vyhledávají. A hlavně, jde o operu, kterou bylo možné obsadit na poměry jednoho z nejmenších regionálních souborů prakticky bezproblémově, v titulní roli pak dokonce famózně.

Obtížný part galské velekněžky Normy totiž dovedl Katarínu Kramolišovou k její po mém soudu daleko nejlepší zdejší kreaci. Ani stín po intonační nejistotě, která trápila její dosavadní postavy, pěvkyně překypovala sebevědomím, s nímž lehoučce procházela nejobtížnějšími partiemi role. Bravurní techniku navíc povýšila o prožitek role, kterým postihla jemné záchvěvy duše své hrdinky, bezprostředně střídala niterná pianissima s dramatickými výbuchy své postavy a to nejen hlasově, ale také střídmými gesty a pohyby. Když k tomu připočteme vznosnou postavu pěvkyně, která dala Normě ryze jevištní akcent, lze s velkým potěšením konstatovat, že Kramolišová vytvořila jednu z vrcholných postav probíhající operní sezony.
Z dobrého pěveckého kontextu inscenace zmiňme ještě alespoň Michala Vojtu, který dalšímu z romanticky rozervaných hrdinů Pollionovi dal až příliš efektní lkavé tóny a strhující energii. Škoda, že pěvec technicky nezvládá bohatší dynamiku hlasu. Nikolaj Nekrasov je coby náčelník Druidů Oroveso jistý, asi proto si dovolil pět dní nato vystoupit v liberecké premiéře Jolanty. A mohl tak učinit také proto, že při veškeré úctě k jeho pěveckým kvalitám jde na všechny postavy stále stejně a s odlišením stylových valérů zpěvu, natož pak hereckého projevu, si hlavu příliš neláme. Výtečně operu nastudoval italský dirigent, absolvent AMU Damiano Binetti – v Opavě se prostě hudebně daří. Orchestr hrál soustředěně, přesně, v malém prostoru zdejšího divadla snad ani nemůže překrývat pěvce.
Hudebně parádní inscenaci ovšem chybí adekvátní jevištní poetika. Je dobře, že režisérka Jana Andělová-Pletichová příběh nevyhrávala realisticky, vytvořila spíše řadu emotivně laděných obrazů, čitelných v jednoduchém aranžmá, méně už v obecných operáckých gestech a postojích. Místy se inscenace blíží kostýmovanému koncertu, zvláště když tomu nahrává nedramatický zdobný prostor. Jinde naopak režisérka stupňuje prvoplánový jevištní účin ohněm, to zabírá, případně nechá Normu napřahovat na své dvě děti spící na široké posteli nůž v jedné z emotivně nejvypjatějších situací opery – hloupé ovšem je, když se malí dětští herci v dlouhé scéně potřebují tu a tam poškrábat. Opavští diváci byli nad míru spokojeni úplně se vším, a jistě bude i dr. Věra Čulíková – opavská opera prostě nabízí očekávané a zdá se, že právě to se od ní momentálně chce. Nedomnívám se, že s tím lze dlouhodobě vystačit.