zvláštní poděkování
Volný.cz

Jiří Stivín – firma děkuje!

Jiří Stivín

autor: archiv   

zvětšit obrázek

PKF - Prague Philharmonie otevřela druhý díl abonentního cyklu Krása dneška, tentokrát diváci pluli na vlnách času k hudbě od nepaměti s převahou barokního období až po 20. století, včetně malého exkurzu do současné hudby. V rytmu jazzu kormidloval kapitán Jiří Stivín netradiční hudební program. Přední český hudebník a multiinstrumentalista a skladatel byl velmi svérázný. Zaujal nejen jiskřivým humorem, ale víckrát se odvolával na svou manželku, co by tomu asi řekla, resp. komentoval její časté: „To neříkej, to nikoho nezajímá…“. Občas zabrousil do hlubin zdravého názoru na interpretaci a kompozici, projevoval svůj pohodový hudební přehled. Jak sám říká, nepatří k těm, kteří jsou ohybači trubek, tedy hrají v orchestrech za zaměstnanecké peníze, ale uznává hraní s hlubokým podtextem. Jazz se podle něj hraje od nejstaršího období lidského bytí homo sapiens, najít ho můžeme v barokní hudbě, ale samozřejmě hlavně v hudbě 20. století. Několikrát vyjádřil díky moderátorce Haně Dohnalové slovy: „Firma děkuje!“ Není divu, protože na volné noze se pohybuje od doby socialismu, kdy si s ním tehdejší režim nevěděl moc rady.

V hudebních číslech ho doprovázel dlouholetý kolega klavírista Vladimír Strnad a smyčcový kvartet členů PKF – Prague Philharmonia ve složení: Hana Jarošová Kubisová (housle), Marta Hajšmanová (housle), Stanislav Svoboda (viola) a Teodor Brcko (violoncello).

V průběhu večera došlo i na křest čerstvého trojalba Jiří Stivín (75) Quodlibet, které k jeho životnímu jubileu vydal Supraphon. Šampaňské se překotně dralo na svět, špunt vyrazil ještě v průběhu hraní skladby, ale nevadí, i tak se CD dočkalo symbolického uvedení mezi posluchače… „Na mém věku je nejzajímavější to, že už nezemřu předčasně…,“ glosoval s pravdivou nadsázkou stále pozitivně nabitý Jiří Stivín. A co ještě v průběhu večera zaznělo?

Flétna od sestry a hudební začátky
Ve svých šestnácti letech jsem se zamiloval do spolužačky Alexandry, která chodila na koncerty Studia 5, byť spolu s Karlem Velebným a Luďkem Kulhanem tam byli další čtyři hudebníci, tedy dohromady šest. Chodil jsem tam s ní, protože jí bavil jazz… Později jsem doufal, že se tam znovu objeví. Postupně jsem se začal kamarádit s jazzmany, zejména panem Velebným. Najednou mi jazz začal připadat zajímavý. Bylo to v době, kdy moje sestra Zuzana Stivínová studovala DAMU, od někoho dostala zobcovou flétnu, tak jsem si jí od ní vzal. Přiznám se, že v té době jsem na nic nehrál. To jen dneska hrají děti na nástroj od pěti let, potom toho ve dvaceti nechají. Tak jsem začal na flétnu hrát jazz, což bylo v té době velice neobvyklé.
Zobcová flétna mně spolu s jazzem učarovala. Jinak je úplně jedno, zda hrajete na příčnou nebo zobcovou flétnu, je to jen o tom, na co se naučíte hrát. Jednou jsem něco zahrál Milanovi Munclingerovi, známému „baroknímu“ skladateli a flétnistovi, zeptal se mě, proč na flétnu nehraji barokní koncerty? Divil jsem se, že vůbec něco takové existuje. Postupně jsem objevil George Philippa Telemanna, Vivaldiho a další. Flétna byla v době baroka rovnocenný nástroj. A co se týká techniky? Věk na to nemá vliv, všechno je v mém těle, to si vždycky řekne. Nedej Bože, abych začal přemýšlet, čím začínám hrát, tak se určitě spletu. Musím nechat tělo, aby to dalo samo.
A nějaké cvičení? Proč? Říká se, že cvičí jen zbabělci a netalentovaní. Vždycky jsem si hrál pro radost. Když mi něco nešlo, tak jsem si vždycky našel cvičení a bylo. Měl jsem to štěstí, že jsem nikdy neprošel seriózním školním vývojem. Při zaměstnání jsem chtěl vystudovat konzervatoř, tak jsem na vojně trénoval na přijímačky, zkoušel jsem si stupnice, a nakonec mě nevzali, protože jsem nebyl nikde zaměstnaný. Díky přípravě na přijímačky jsem se naučil to, co bych se za těch pět let učil tam. Ono je totiž zajímavé to, že když jsou absolventi na absolventském koncertě, hrají to samé, co na přijímačkách, jen to hrají hůř (smích). Učitelé jsou jenom k tomu, aby Vás buď zapálili, nebo odradili, stejně si to musíte všechno nadřít sám.
Jinak, k notám jsem přišel už jako malý. Chodil jsem do houslí. To mě strašně nebavilo, bylo to pro mě nepříjemné. Učil mě pan učitel, poslední žák Otakara Ševčíka. Kdo zná jeho cvičení, tak ví, co je to za „opruz“. Dodnes se to používá, protože, kdo tím projde, tak už to nikdy nezapomene. Hrál jsem v sedmi letech, tahal jsem skoro rok smyčec s prázdnou strunou. Dril Ševčíka je neuvěřitelný. Nicméně se říká, že všichni jeho absolventi nemuseli do orchestru dělat přehrávky. Vědělo se, že když prošli Ševčíkovým drilem, musí to být ono. Po houslích jsem už nic neabsolvoval. Chodil jsem hrát fotbal, byl jsem klasické dítě ulice.
A po vojně přišla FAMU, v podstatě z nouze. Maturoval jsem v šestnácti, což je legrace. Do školy jsem nastoupil v pěti letech, jako listopadové dítě. Ale nikomu to nedoporučuji, chodit dřív do školy je špatně.

FAMU a další osudové záležitosti
Máma se mě ptala, co chci dělat. Já na to, že nevím. Nic mě nebavilo. Chodil jsem do skautu, tam jsem trochu hrál na kytaru a tak… Závodil jsem na plachetnici, sporty mě celkem bavily. Máma navrhla: „Víš co? Půjdeš na Barrandov dělat rekvizitáře...“ Tak jsem tam nastoupil, byl jsem rekvizitář u slavného filmu Vyšší princip, všechny flinty jsem odtahal já, a ani tam nejsem v titulkách (smích). Ivan Šlapeta dělal asistenta kamery. A protože jsem v té době začal fotit, řekl mi, že jde na FAMU, ať to taky zkusím. Dostal jsem se, vystudoval jsem, mám za sebou absolventský film o José Renaudovi. Během studií jsem začal pokukovat po muzice. Na umělecké škole mají studenti hodně studijního volna, to musí být. Muzikanti mají volno, aby mohli cvičit, my jako kameramani jsme měli volno, abychom koukali, kde jsou hezké záběry. A tak jsem hrál na saxofon a na flétnu od rána do večera. Bavilo mě to, ale pak jsem musel na dva roky na vojnu, a v té době jsem to nedělal. Osudová záležitost. Měl jsem jít do roty do Litoměřic. Potkal jsem dirigenta Mirka Válka, a on na mě, že když hraji na ten saxofon, abych šel do AUS (Armádní soubor umělecké tvořivosti – pozn. red.), že zakládají muzikálový soubor. Byl jsem tam dva roky. Byl tam i Jiří Válek, flétnista, a ten mě začal ještě víc učit na flétnu. Když jste dva roky u muziky, tak to už se toho těžko pouštíte. Potom mě Karel Velebný vzal do své kapely. A to už jsem si řekl, budu dělat jenom muziku.

Profesionál a amatér
Rozdíl mezi profesionálem a amatérem je v tom, že profesionál hraje za peníze, v podstatě je to řemeslník. Vyžaduje se od něj, aby zahrál přesně to, co je v notách. Prostě, aby vyhověl dirigentovi. Profesionál je vlastně instalatér, který dělá dobře svou práci.
My amatéři můžeme jet podle pravidla, které mám velice rád: „Dají-li Vám nalinkovaný papír, pište napříč.“ Podle mě je to taková anarchie, ale mně z toho vyšlo: „Najdi si svou vlastní cestu.“ Orchestrální hráč toto nemůže. Cestu mu udává dirigent, a jen jemu je podřízený. Osobně je obdivuji. Neuvěřitelné je například to, jak vydrží počítat pauzy, a to jsem několikrát seděl v orchestru. Daleko horší je počítat pauzy než hrát. Představte si, že máte 79 a půl pauzy, v šedesáté pauze nevíte, zda to bylo 61 nebo 60? To je tragédie, zešedivěl bych z toho. Obdivuji např. trumpetisty. On má padesát tisíc taktů pauzu, pak zahraje tři tóny, a když to nedá, je celý orchestr o tři třídy horší. To bych už vůbec neuměl, na to musíte mít náturu. Orchestr jsou doprovazeči, nejsou sólisté. Také jsou hůř placení. Kdyby byli sólisté, tak by šli se svou kůží na trh, mohli by si dělat, co chtěli.

Divadelní a další zkušenosti
Byl jsem s Karlem Velebným v jeho S+HQ a to bylo úzce spojeno s Divadlem Járy Cimrmana. Po představení se v Malostranské besedě dělal vždycky koncert. Jinak jsem hrál v inscenaci Domácí zabijačka, napsal to Jiří Šebánek. Moje role byla paní Zvěřinová, měl jsem vysoké štekle a musel jsem říct: „Já jsem zde zapomněla nůž.“ To si pamatuji dodnes, podobně jako ty housle. Když se něco naučím, tak už to nezapomenu.
Zjistil jsem na stará kolena, že jsem dyslektik. Mám problémy se čtením. Barokní muziku hraji docela rád, nemusím tam moc přemýšlet, protože si domyslím, co tam bude. Ano, jsem dyslektik ve čtení not, pořád se pletu. Když hraju moderní věci a když si to nezapamatuju sluchově, tak tam mám vždycky chyby. Dá mi to práci, abych to zahrál dobře, proto raději improvizuji. Kdybych byl v orchestru, tak bych se to možná naučil. Ale já raději improvizuji a využívám svobody. Dokonce i někdy diriguji a vymýšlím různé projekty.

CD k životnímu jubileu a dirigování
Víte, co je na tom nejvýhodnější, když se dožijete 75 let? Už neumřete předčasně (smích). Já hrál celý život jazz. V roce 1969 jsem odjel na rok do Anglie, přijel jsem si pro povolení, pak už mě nepustili zpátky. Založil jsem kapelu, rodinu, do toho přišly děti. Rozhodl jsem se, že budu vydělávat peníze, tak jsem se nechal angažovat do orchestru Činohry Národního divadla, kde jsem dokonce i dirigoval. A s tím jsem měl vždycky problém. Nedávno mi někdo řekl, v čem byla ta chyba. Všichni prý dle mého dirigování zpomalovali, protože jsem byl přesně podle toho, jak oni hráli. To je špatně. Nesmíte poslouchat, co hraje orchestr. Vždycky jsem si to užíval, a oni pak zpomalovali. Musíte orchestru ukazovat. Přišel jsem na to, že dirigování není jen tak něco.
Mám čtyři děti. Mám také různé zlaté plakety z nahrávek atd. Snad jsem se zařadil, když ne do celosvětového, tak určitě do evropského povědomí v oblasti jazzu a improvizace. Snad jsem tu něco po sobě zanechal, tak snad nezapadnu, když na to přijde. Na světě jsou jediné dvě profese, které se nikde neučí a přitom jsou nejdůležitější – vychovávat děti a vládnout. Všichni se to učí za pochodu, všichni jsou v tom až po uši.

20.11.2017 19:11:29 Josef Meszáros | rubrika - Recenze

Časopis 50 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Městská knihovna Praha

Články v rubrice - Recenze

Zkrocení zlé ženy II z Velkého divadla

Zkrocení zlé ženy (Velké divadlo v Moskvě)

V kontrastu ke klasické pompéznosti a lesku „Korzára“ následoval minimalismus Zkrocení zlé ženy, k ...celý článek



Časopis 50 - sekce

DIVADLO

Břetislav Rychlík uvede v Pardubicích Kalibův zločin

Petra Janečková a Milan Němec (Kalibův zločin)

Poslední premiéru kalendářního roku 2017 přichystalo Východočeské divadlo na třetí adventní víkend 16. a 17. p celý článek

další články...

HUDBA

Mandrage vydává singl Motýli

Mandrage  (Foto: Tomáš Gál)

Jedna z nejúspěšnějších domácích kapel, Mandrage, vydává nový singl Motýli, jenž je inspirován metaforou "mít celý článek

další články...

LITERATURA/ UMĚNÍ

Čtení až do domu

Čtení až do domu

Cesta do knihovny je to, co vám brání číst? Rádi byste se vrátili ke svým 5 přečteným knihám za týden, ale už celý článek

další články...