Scéna.cz 

Poslední páska v ND Praha

Národní divadlo v Praze uvedlo ve čtvrtek 16. října 2003 v jednom večeru premiéru Beckettova monodramatu Poslední páska a rovněž jeho operní verzi od původně rumunského skladatele Marcela Mihalovice.
V případě této dvoj-inscenace se spojily síly souborů činohry a opery ND, které se pod vedením režiséra (a zároveň uměleckého šéfa činohry) Michala Dočekala pokusily divákům připravit opravdu mimořádný umělecký zážitek. Z tohoto původního záměru ale při finálním hodnocení výsledku zbylo spíše jen jakési „umělecké torzo“.

Vzhledem k potřebě více než čtyřicetičlenného orchestru, který zajišťuje hudební doprovod k operní verzi Beckettovy hry, musela být celá inscenace uvedena v historické budově Národního divadla, na jehož velkém jevišti se komorní příběh životního bilancování starého muže-Krappa (jehož osobnost v sobě údajně nese určité autobiografické rysy se samotným Beckettem) poněkud ztrácel.

Na odrazem kulatého světla ohraničeném prostoru sedí za kovovým stolem opilý starý muž, jehož místy nesrozumitelné výkřiky vzbuzují spíše rozpaky, než zájem a případný soucit nad jeho životním osudem. Na pravé straně stolu je od začátku představení položeno vodou naplněné akvárium. Smysl použití tohoto předmětu je divákům ozřejmen až na samotném konci první části večera, kdy si do něj Krapp v záchvatu beznaděje demonstrativně ponoří hlavu. Režisér tím chtěl patrně naznačit, že i toto akvárium bylo kdysi (podobně Krappův život) plné „radosti“, ale dnes v něm už asi nezbylo nic víc, než duši sžírající prázdnota. Do role Krappa byl v činoherní verzi obsazen Josef Vinklář, kterému v inscenaci bohužel nebyl poskytnut (snad jen s výjimkou předtočeného záznamu v případě oné „poslední pásky“) dostatečný prostor a jeho výsledný projev se tak dostal do zajetí nevýrazné herecké šablonovitosti.
Prostor jeviště, na kterém se odehrávala první polovina večera, byl po přestávce za skřípání složitého mechanického systému vysunut směrem nahoru, aby tak diváci mohli nahlédnout do prostředí, které bylo režisérem určeno pro Krappovo „druhé já“ (snad původně jakoby přítomného na oné poslední pásce?), představované barytonistou Ivanem Kusnejerem. Do tohoto spodního prostoru posléze přichází činoherní Krapp, který se hodlá se svým „dvojníkem“ nějakým způsobem vyrovnat – patrně se také pokouší (soudě podle snahy semlít jeho hlavu na kovovém strojku na maso) veškeré své myšlenky na něj definitivně odstranit ze své mysli.

Barytonista Ivan Kusnjer, který uvedení Mihaloviceho opery na scéně ND inicioval, předvedl ve svém neobyčejně zaujatém přednesu pěvecky mimořádně náročného partu o mnoho více výrazových rovin než jeho činoherní kolega. Kusnjer tak dokázal v mnohém rozporuplné postavě starého Krappa vtisknout opravdovou věrohodnost.
S obrovským zaujetím hrál také celý orchestr pod vedením Přemysla Charváta, jehož pečlivé hudební nastudování zachránilo jinak víceméně rozpačitý umělecký dojem z celého večera.

Na scéně Národního divadla vznikla opět inscenace, která si bude obtížným způsobem hledat cestu k divákům. Pojetí obou děl, jak zde bylo ze strany inscenátorů představeno, by si bylo možné představit spíše v nějakém menším alternativním prostoru, ve kterém by bylo možné pracovat již se specifickou atmosférou toho konkrétního místa. Podobných nedotažených inscenací jsme byli v Národním divadle již v poslední době svědky. Nezbývá jen doufat, že se tak nebude stávat s železnou pravidelností.