Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Michael Tilson Thomas

autor: archiv

Přesto, že byl v naší zemi letos poprvé, zná Michael Tilson Thomas českou hudbu poměrně dobře. Jako klavírista velmi obdivuje díla Ladislava Dusíka, má ale rád i kompozice Jiřího Antonína Bendy, Antonína Dvořáka (Dvořákových devět děl tvoří dokonce stálý repertoár Sanfranciského orchestru) či Leoše Janáčka, jehož díla podrobně několik let studoval…

Návštěva Prahy je Vaší premiérou. Jaké jste o ní měl představy?
Praha, o které mi často vyprávěl i Leonard Bernstein, pro mě vždycky znamenala významné hudební centrum, které hostilo i největší skladatele všech dob, W. A. Mozarta a L. van Beethovena. Proto jsem o její návštěvě snil už jako univerzitní student. A moje přesvědčení, že tu lidé vědí, co je dobrá hudba, jsem si teď jenom potvrdil. S organizátory Pražského jara, kde jsme vystoupili v rámci našeho květnového evropského turné, jsme se okamžitě dohodli i na repertoáru, kterého se jinde báli a nechtěli ho…

Přesto jste několik dní před svým pražským vystoupením hráli téměř totožný program ve vídeňském Konzerthausu. Jak publikum reagovalo na Vaše Písně podle Emily Dickinsonové či čerstvou novinku Johna Adamse, Můj otec znal Charlese Ivese?
Velmi pozitivně, i když stanovisko novinářů a odborných kritiků ještě neznáme.

A v San Francisku se Adamsovo dílo při premiéře koncem dubna setkalo s jakým ohlasem?
S opravdu vřelým. Adams je totiž od konce 70. let, kdy se do San Franciska přestěhoval z Nové Anglie, s naším orchestrem natolik svázán, že všechny jeho premiéry jsou přímo jakousi rodinnou událostí.

Básně Emily Dickinsonové již inspirovaly nejméně dvě desítky amerických skladatelů včetně Aarona Coplanda, jehož cyklus osmi písní jste i sám dirigoval. Proč jste se pro jejich zhudebnění rozhodl i Vy?
Zaujala mě úžasná škála témat, jíž se tato básnířka věnovala. Nepsala totiž pouze bezkonfliktní lyriku, kterou jsme probírali ve škole, ale také verše, vyjadřující pochyby a kladoucí otázky, týkající se řádu věcí. Verše o pravdě, vnímání či o smrti, verše ironicky komentující tehdejší společnost. A protože jsem si pro jejich interpretaci představoval lyrický soprán, spolupracoval jsem nejprve s Reneé Fleming. Potom se však cyklu chopila Barbara Bonney a celý jej výrazově přetvořila. A je to zase najednou úplně jiné a jinak i když stále stejně působivé.

Součástí programů Sanfranciského orchestru není jen tvorba soudobých amerických skladatelů, ale rovněž díla Pierra Bouleze či Karlheinze Stockhausena. Je pro vás interpretace jejich děl náročnější?
I když zpočátku se zdálo, že splnit představu Bouleze a Stockhausena, kteří do partitur svých děl zaznamenali každý detail a každý byť sebemenší požadavek, bude těžší než např. interpretace Cagea, jež nám dal jedinou instrukci – Hrajte to hezky! – ukázala se tato domněnka jako velmi mylná. Velmi brzy jsme totiž zjistili, že vyjádřit se svobodně je někdy mnohem složitější, než-li plnit předepsané instrukce. Cageovu dílu jsme tak nakonec museli věnovat stejné množství času jako požadavky přeplněným partiturám Boulezovým a Stockhausenovým!

Vedle Heifetze, Piatigorského či Rubinsteina jste se osobně znal se Stravinským, Coplandem, Bernsteinem…Víte tedy přesně, jak si interpretace svých děl představovali. Můžete uvést nějakou ze svých vzpomínek na setkání s nimi?
Tak například Stravinského jsem viděl poprvé, když mi bylo deset let. Dirigoval tehdy pět nebo sedm hudebníků a tolik přitom mával rukama, že připomínal divoký větrný mlýn. O devět let později jsem také několikrát hrál pod jeho taktovkou. Nicméně nejsilnější zážitky mám z našich společných návštěv koncertů. Aby měl trochu klidu, chodívali jsme často do zákulisí, kam jsme si vzali obrovskou konvici čaje a já poslouchal nejen koncert ale i jeho fascinující názory na interpretaci každého z uváděných děl či názory na díla samá. Jednou – to bylo v době, kdy byl přímo posedlý Beethovenovými smyčcovými kvartety – jsem na jednom z koncertů vystupoval i já. Hrál jsem tehdy Beethovenovu klavírní sonátu č.32 c moll op. 111. Když jsem skončil, byl jsem samozřejmě zvědavý, co on na to. Řekl však pouze: „No, opravdu krásné, krásné, ale byla to klavírní sonáta a já mám přeci jenom raději ty jeho smyčcové kvartety. Sonáta je totiž příliš závislá na akustice. Je s podivem, že člověk tak hluchý jako Beethoven, byl tolik posedlý akustikou!“

A co byste řekl o „svém“ orchestru?
Jsou to samí skvělí hráči ze všech koutů světa a s nejrůznějšími osudy. Hráči vyhození z konzervatoří a původně si vydělávající hrou na ulici, specialisté na hudbu filmovou, starou či soudobou…, kterým se snažím dávat co největší svobodu. Myslím si totiž, že hrát společně lze i svobodným, expresivním způsobem.

19.7.2003 11:07:09 Hana Jarolímková | rubrika - Rozhovory

TIP!