Scéna.cz 

„Černé a bílé“ radosti Klaudie Bittererové

„Život není tak dlouhý. Musíme si užívat všeho právě teď,“ vyjádřila se s velkým optimismem Klaudie Bittererová, sólistka baletu Národního divadla Brno a pokračovala: „Cítím se úplně super. V mém věku, kdy je tanečnice v polovině, tedy ani stará ani už není mladá. Jak se statisticky uvádí v produktivním věku, kdy je tzv. vytancovaná a má už hodně zkušeností a může všechno zúročit.“
Nebudu zakrývat – zaskočila mě. Žen se prostě nikdy na věk neptám. Další překvapení na mě čekalo v její otevřenosti. Přiznala, že má před svatbou. Podělila se s námi o zkušenostech s baletními mistry. Hodně jsme hovořili o připravované premiéře Black and White. Naše povídání doprovázel její milý úsměv, a pokud to mohu prozradit, její velmi silné charisma, řečeno polovinou názvu nové choreografie – její bílá, tedy čistá duše.

„V souboru baletu Národního divadla Brno jsou velmi milí lidé. Přijali mě v pohodě. Cítím, že je to oboustranné. Okolnosti nového prostředí mě nezaskočily. Otázky, jak zapadnu do souboru, ty jsem skutečně nemusela řešit,“ kontrovala na mé konstatování, že vlastně nemusela přešívat kapesníčky – do Brna přijela z Bratislavy.
Ze strany kolegů ani company nepadla žádná slova o primabaleríně. „Předpokládám, že kdybych se chovala nějak povýšeně, tak i z jejich strany bych cítila nadřazenost. Naštěstí toto se nenastalo.“
Doplnila, že podobný vztah má jako sólistka i ke sboru. Obě složky jsou podle ní hodně důležité. „Jedno souvisí s druhým. Pokud si někdo myslí, že jen sólisté jsou ti, co tvoří gró, tak se hodně mýlí. Cítím se v Brně opravdu skvěle, je to možná také dané i tím, že můj život je nyní v absolutní harmonii. Mám před svatbou,“ uzavřela.

To už nám přiblížila, jak se poznala s Mariem Radačovským, současným uměleckým šéfem baletu ND Brno. „Nejdříve spolu tancovali, teď spolu chodí…“ psalo se v novinách. Vůbec se jí nelíbí, když někdo něco napíše, aniž je to pravda.
„S Máriem se známe hodně dlouho. Do Národního divadla Bratislava přišel dělat choreografii v roce 2005. Později se stal šéfem, pak přišly velké události jako zranění. Od začátku jsme si hodně rozuměli lidsky i tanečně. Bylo to období, kdy jsme se do sebe zamilovali. Postupně to přerostlo v lásku a je to hodně krásné. Mario je pro mě životní partner. Těším se,“ řekla se zvláštní jiskrou v očích. Na stole nám voní příjemná káva. Při velmi milém rozhovoru došlo i na nečekané překvapení. Nedalo mi to, abych se nezeptal:

Prince jste si vytancovala jako Odeta nebo Odílie?
(Smích.) Prostě je to všechno o lásce. Je jedno v jakém věku nás potká, pokud je, tak není co řešit. (Opět smích.)

Přiznám se, že bych se vůbec dámy nezeptal na věk, natož baletky, a vy jste sama začala povídat o věku.
Ohledně věku říkám, že nejsem stará ani nezkušená osmnáctka. Tímto obdobím jsem si prošla. Děkuju Slovenskému národnímu divadlu v Bratislavě, že jsem se vytancovala. Děkuju, že ve mně viděli nějaký potenciál a dávali mi příležitosti a šance. Druhé mé působení bylo v Baletu Bratislava, kde jsem byla s Mariem Radačovským skoro tři roky. Mám na toto období krásné vzpomínky.

Pokud se nemýlím, právě zkoušíte jeho choreografii Black and White.
I na tuto premiéru se velmi těším. Víte, co byla legrace? Nastal velmi pěkný okamžik, kdy mi Mário pověděl: „Klaudie, každý den si tě představuji v bílém. Ty jsi taková něžnost, nevinnost a jemnost, takové pohyby máš. Vnímám tě teď jako jinou tanečnici, jsi někde jinde. Chtěl bych tě obsadit do Černé.“
Každý si v divadle myslel, že budu ta Bílá. Chápu, že správně obsadit role není nic jednoduchého. Role a obsazení jsou postavená hlavně na typologii a zvládnutí role.

Když čtu výčet Vašich rolí – klasické a najednou skok k Jiřímu Kyliánovi. Už jste měla dost Bajadéry a další klasiky?
Tu mám zrovna ráda. Od pana Kyliána jsem tancovala v Baletě Bratislava Falling Angeles Létající andělé – krásný zážitek. Před tím jsme v Národním divadle Bratislava tancovali balet Un Ballo. Také na toto se mi váží vzpomínky na počátek zamilování s Máriem. Pro mě Jiří Kylián znamená hodně. Toužila jsem vždycky tančit v jeho choreografii Petite Mort. K tomu nikdy nedošlo. Pro mě to je z toho tanečního světa takový nesplněný sen. Nepatří to do čisté klasiky, ale vychází to z klasiky.

Moc se omlouvám za následující otázku. Říká se, že se protiklady přitahují v lásce, ale Mário, to je mužský ekvivalent jména Marie. Čili symbol čistoty.
On opravdu takový je.

Vidíte a nakonec tančíte Černou…
Myslím si, že se protiklady přitahují, zejména na začátku vztahu, a k tomu ještě jen do určité míry. Potom se názory, ale i cesty začnou jakoby rozcházet. Každý se snaží v tom vztahu získat toho druhého do své sféry. S Mariem toho máme hodně podobného a právě proto si tak moc rozumíme. Máme stejné koníčky, profesi, stejně vnímáme a cítíme. Když Mário přišel do souboru, tak jsme si hned rozuměli názorově. Hodně jsme si vyprávěli. I v tanečním světě jdeme spolu. Nikdy nešel v názorech proti mně a naopak, ani já nejdu proti němu. Všechno najednou mezi námi ladí, kloubí se to dohromady.
Někdy máte tanečníky, kteří jsou hodně nepředvídatelní, a nevíte, co udělají. Necítí ani svého partnera. Mário je velmi empatický partner i při tanci. Vždycky věděl, co potřebuji, co chci. V hodně věcech jsme si podobní.
V souboru má velmi hezkou přezdívku, líbí se mi. Kolegové ho nazvali Tatranská bůrka. Někdy vychrlí jako sopka, ale během pěti minut je v pohodě. U mě je to naopak, mám to v sobě, hodně dlouho všechno řeším v hlavě.

Fluato a staccato – v jaké poloze se cítíte lépe?
Škatulkování nemám ráda. Myslím si, že sólista by měl zvládnout všechny atributy v tanci – být univerzálním tanečníkem, tancovat srdcem a přitom zvládat techniku skákat, točit a podob. Cítím se dobře v legátových jemných polohách, ale nacházím se i v těch ostrých dominantních, jako např. v Bajadéře, kdy něžná lyrická Nikie se najednou stává dominantní a bojuje za svou lásku.
Pokud mě i v této poloze vidí některý z baletních mistrů, snaží se ze mě dostat úplně něco jiného, než je u mě obvyklé. Vyhovuje mi náročnost z jejich strany. V ten okamžik vím, že jim na mně záleží a že skutečně ode mě něco požadují. Trvá mi možná o něco více, než se přes to probourám.
Pak už je jen kousek k divákovi, krůček ke komunikaci s ním. Přichází to pomalu na jevišti, i když je obecenstvo zastřené tmou, přesto ho povědomě vnímáte. Tancujete pro diváky a to je to nejkrásnější, když cítíte odezvu, když vám nakonec zatleskají a vnímáte, jak se jim to líbilo.

Zmínila jste jeviště, ale taneční sál? Ten má zrcadla… Co dělat, když na jevišti nejsou?
Je dobré, když se učíte nové věci a stavíte to do zrcadla, vidíte se při tom. Ve druhé fázi musí dojít na nitro, to je v okamžiku, kdy už nejsou zrcadla. Spoléháte se na pocit, jak vám tělo velí. To je podle mě lepší, už se nekontrolujete z vnějšku. Do chvíle, kdy se hlídáte, tak je to stále o kontrole pohybu, co bude, to stále chybí duše, výraz. Když se to otočí, a už se musíte spoléhat na vnitřní prožitky, potom role dostane ten správný rozměr.
(Příchod Michaela Kořínka – produkce.)

Někdy se stane, že ten pohyb nesedí. Cítíte to někdy?
Odvíjí se to od požadavku choreografa. Hodně záleží na tom, jak vnímá. Pokud má podobný pocit jako vy, tak se s ním spolupracuje dobře, protože se vzájemně doplňujete. Pokud od vás vyžaduje něco pro vás nepřirozeného, je na tanečníkovi, jak se s tím popasuje. Úžasné je, když se věci nechají udělat velmi esteticky, elegantně, tak jak mají vypadat. Důležité je, aby to choreograf cítil jako vy, takovéto dotváření je nádherné.

Mezi choreografem a tanečníkem je obrovská důvěra. Věří vám, že naplníte, jeho požadavky. Pak nastupuje druhá velká důvěra – partnerčina s tanečníkem.
Zvláštní stav nastává, pokud si s choreografem absolutně nerozumíte, pak je to velmi nepříjemné a zle se spolupracuje. Mezi choreografy jsou velké rozdíly. Proti sobě stojí přísnost a náročnost spolu s arogancí. Mezi nimi tím je velmi úzká hranice. Miluji náročnost, která pozvedává, neponižuje. Taková arogance, která vás chce uzemnit a zdeptat, to pak přijdete na jeviště ve stresu, bojíte se, že uděláte chybu. Toto se mi stalo za mého působení jen jednou. To je přesně to, co v tanci nemá místo.

Pak přichází důvěra v sebe.
Přesně tak. Snažím se takové situace překousnout. Užít si pohybu z té lepší stránky.

Když už jsme u pohybů, pro tanečníka je speciálním pohybem úsměv. Tančí takřka v akrobacii – dopadne, a … úsměv. Projev svalu nebo nitra? Jak to přetavíte na jevišti nepříjemnosti z civilu – dopoledne u zubaře a večer zářící princezna.
Celá atmosféra divadla vás odzbrojí. Příchodem do šatny, začnete se líčit, chystáte se, někdy hodinu až hodinu a půl. V šatně dospějete do převleku kostýmu, ale i postavy a jejího vnitřku ještě dřív, než jste na jevišti. Startujete chvíli před tím. Pro mě je důležité, abych se na představení těšila.
Když se mě někdo zeptá, zda mám trému? Samozřejmě, takový malý prvek malé trémy u mě většinou je. Nenazývala bych to ale trémou, ale spíš zodpovědností, co přinesu divákovi na jeviště, co mu odevzdám. Interpret musí být v pohodě. Pokud tomu tak je, tak se dokáže povznést nad všechny věci. Máme výhodu v tom, že máme tak krásné povolání. U mě to tak je. Balet, tanec vůbec, vyžaduje něco, kdy endorfiny štěstí, radosti na jevišti, vám hodně dají.

Máte chemii svalů a ještě větší chemii hudby a do třetice – divák.
Strašně nemám ráda první sekundy na jevišti. Není to ani minuta. Řekla bych první kontakt s publikem. Jakmile se otevřu a odevzdám se mu, pak je všechno super. První start je velmi důležitý. Pokud dobře naladím diváky, pak mi dají zpětnou vazbu nazpátek.

Jeden český tanec se jmenuje dupák. Musela jste si ho zatančit před rodiči, abyste si prosadila balet?
(Smích.) Nemusela. Vždycky mě bral balet.

To už přichází kolega Jan Fousek. Oba prozradili, že se jim skutečně spolu dobře tančí, např. v Louskáčkovi. Klaudie se zmínila o valčíkovém partu. Jan přikyvoval. Oba se těší na další společná vystoupení. Přijďte na Black and White, premiéra 20. března 2015 v Mahenově divadle.

Oficiální životopis