Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jan Fousek: Nechci se držet tance za každou cenu

autor: Z webu

Setkání s Janem Fouskem, sólistou baletu Národního divadla Brno, se uskutečnilo po dopolední repríze Choreografického ateliéru. Nejdříve jsme zavzpomínali na setkání před lety, kdy Jan obdržel cenu baletního poupěte (2004). Tenkrát hovořil o své cestě k tanci. Dnes před námi seděl mladý muž, který se kromě tance věnuje pedagogické činnosti na Taneční konzervatoři. V roce 2006 získal Cenu Thálie za Smrt ve Svěcení jara (autor Libor Vaculík), v roce 2011 Cenu Thálie za roli Valmonta v inscenaci Nebezpečné známosti (autor Krzysztof Pastor) a v roce 2014 již po deváté v řadě Cenu DIVA, udělovanou nejoblíbenějšímu baletnímu umělci. Na jevišti se s ním nyní můžeme setkat v roli Prince - Labutí jezero, tančí v triptychu Osudové lásky (Zjasněná noc), který bude uvedený v posledních třech reprízách v únoru letošního roku. Dále ho můžeme vidět v Game over, připravuje se na premiéru baletu Black and White.
Pustil se do choreografické tvorby. V rámci zmíněného ateliéru byla uvedena jeho prvotina – Lidice. Nutno dodat, že na mladého člověka odvaha. Lidická tragédie se udála před více jak sedmdesáti lety. Zkušenost v tomto ohledu má Jan Fousek pouze zprostředkovanou.
Na besedě po představení objasnil, že se do lidického památníku dostal náhodou před rokem. Místo na něj tak silně zapůsobilo, že našel odvahu všechno vyjádřit prostřednictvím tance. Tento opus bude také uveden v rámci celovečerního projektu Tanec a média.
V Národním divadle v Brně působí třináctou sezónu.
V souboru baletu je hodně mladých tanečníků. „Spousta z nich je fajn a hlavně šikovní. I když postrádám uměleckost,“ řekl Jan Fousek a vysvětlil: „Nemají na čem herecky stavět a zrát, protože zde chybí dramatický repertoár. Asi je dobře, že se tanec posouvá dál. Mně osobně však herecký prožitek na jevišti velmi chybí.“

Projekt Choreografický ateliér vzniká z nadšení tanečníků. Bylo těžké přesvědčit kolegy ke spolupráci na Lidicích?
Ne. Všichni byli moc fajn. Oslovil jsem mladé kolegy. Měl jsem trochu strach, protože jsem si myslel, že na téma Lidic budou potřeba vyzrálejší tanečníci. Nakonec mě ale mile překvapili, jak byli schopní informace vstřebat a společnými silami zpracovat.

Co vás vedlo k tomu, že jste se pustil do choreografie?
Počátky jsou spojeny s prací na konzervatoři, kde jsem začal stavět choreografie pro studenty. Pak přišel Choreografický ateliér a já si řekl: "Proč to nezkusit?" Lidice jsou tedy moji první prací pro divadlo.

Téma Lidic je opravdu silné. Podnětem byla skutečně jen vaše návštěva památníku?
V podstatě ano. Nejprve jsem váhal, protože je to velmi známé téma. Tolik toho již bylo o Lidicích řečeno. Pochyboval jsem, zda má vůbec smysl takovou věc dělat. Jestli to nebude jen "na city".... Když jsem se ale začal připravovat a oslovovat mladé kolegy, překvapilo mě, kolik mladých lidí o této tragédii vůbec neví. A hlavně těm je má choreografie určená. Starším to řekne jistě mnohem víc. Na premiéře se jedna paní dokonce strašně rozplakala (a nebyla sama). Rozplakat ale rozhodně nebylo mým hlavním cílem. Lidé jen prostě nesmí nikdy zapomenout na to, co se tam před více jak 72 lety stalo - a že to z historického hlediska není vůbec dlouhá doba, na to jaká to byla hrůza.

Mně jste také vehnal slzy do očí.
Nechtěl jsem udělat jen nějaké abstraktní číslo. Nejdůležitější je, aby to v lidech zanechalo silný dojem. Aby je to přinutilo zamyslet se. To byl cíl mé práce.

Použil jste v choreografii symbol dopisu, který byl záminkou pro celou tragédii.
Na mě zapůsobil i příběh matky na kolečkovém křesle. Když jsem byl v muzeu v Lidicích, promítali tam dokument, kde vzpomíná jeden muž. Přišli vojáci, maminka byla na kolečkovém křesle, museli odejít. Vzal ji do náruče a odnesl. Kdyby však prý věděl, jaké hrůzy ji čekají potom, zabil by ji raději sám hned na té zahradě. Natolik mě to dojalo, že jsem se rozhodl použít to jako jeden ze střípků lidického příběhu.

Pochod smrti, ženy… Jen děti jste ve své choreografii neměl.
Původně jsem chtěl, ale ne za každou cenu. Dokonce jsem uvažoval i o živém sousoší podle památníku, který byl pro pietní místo vytvořen, ale bylo by to realizačně dost náročné. Ale nebojte, na premiéře projektu Tanec a média bude motiv dětí použit.

Dva filmy s touto tematikou – Lidice a Habermannův mlýn. Obě tragédie se odehrály na základě udání. Do této roviny jste se nepustil?
To už je téma na celovečerní balet. Tam by se toho dalo rozpracovat hodně. Vzhledem k omezené minutáži jsem se ale rozhodl jen pro některé střípky, které vytvořily celek tak, aby to mělo hlavu a patu. Vrcholem je osud lidických žen – vezmou popel a rozhází ho. Nechtěl jsem však končit tragicky, proto jsem použil motiv růžového sadu.
Může se zdát, že je to trochu rozvláčné, ale třeba dneska to na mě působilo přesně tak, jak jsem to původně zamýšlel, tedy jako prostor pro zklidnění a čas k doznění silných emocí, vyvolaných tím, co se na jevišti právě odehrálo.

Velmi silný moment je ve filmových dotáčkách, kdy tam ukazujete celou vesnici i s kostelem. Dneska tam je plocha, základy statku, kostela a školy. Jak náročné bylo pro vás vybírat filmové záběry?
Film jsem viděl několikrát a strašně na mě zapůsobil. Podle mého je skvěle natočený. Nemohl jsem se ale dívat víckrát za sebou, je to psychicky náročné. Vlastně celá tvorba byla emočně dost vysilující. Vybral jsem si pasáže, které jsem tam chtěl mít. Snažil jsem se vybrat ty nejpodstatnější a ty, které by korespondovaly s děním na jevišti. Pak jsem se domluvil s kolegou Pavlem Kolářem, který mi to celé sestříhal do finální podoby.

Pokud se zamyslíme nad estetikou pohybu, může být libý až odpuzující. Při pochodu smrti se ženy až nehezky škrábou.
Rušilo vás to? Zamýšlel jsem toto gesto jako skličující pohyb. Všeobecně se ví, že muži šli na smrt relativně smíření, ale ženy? Ani netušily kam jim odvezli děti. Měl to být pocit nervozity, zoufalství, beznaděje. Prostě jsem to tak cítil. Jste dost vnímavý.....ale pokud vás to gesto pohoršilo...

Nemohu říct, pohoršilo, spíš neladilo… Všechno promyšlené, jasné symboly, předpokládám, že je to čitelné i pro diváky a najednou tento výrazný pohyb.
Právo choreografa - použít, právo diváka - přijmout či ne. (Úsměv.)

Jan Fousek žije v kontrastu – v divadle tancuje samé prince a pak se věnuje tragickému tématu…
To svědčí o tom, že mi asi něco chybí. Tančit prince je samozřejmě taky hezké, ale mám od začátku radši spíše dramatické role. Mnohem víc mi dávají. Bohužel v současnosti žádné na repertoáru nemám. Hrozně mě mrzí, že už nehrajeme Nebezpečné známosti. Pak už zbyl jen Lucidor a Arabela, ale vedení se rozhodlo tento titul stáhnout. Vlastně ani nevím proč. Teď ale začínáme se studiem Black and White, tak uvidíme nakolik bude ve výsledku role prince dramatická.

Jaké to je být zařazený do škatulky „sladkých“ princů?
Raději bych byl ve škatulce "záporáků". No, co nadělám.

Většina tanečníků má vypracovaná břicha. Kolik hodin tráví v posilovně nebo to je všechno od tančení?
Někteří je mají od přírody a jiní na nich musí prostě makat. Pro mě je posilovnou práce na zkouškách. Tahat se s činkami mě moc nebaví. A bříšku dopřeju radši dobrý oběd než sto sklapovaček :-D .

Zvedačky děláte tedy na zapřenou?
To ne. Některé jsou ale příjemné a jiné řekněme trochu míň.

Dneska jsem si při zvedačkách říkal, že tanečnice vám dost pomáhá např. nadskočením?
Záleží, o jakou zvedačku jde. Jsou i takové, při kterých partnerka jen stojí třeba na špičce, a my ji musíme zvednout bez jakékoliv její pomoci. Při těch naskočených pak hraje velkou roli souhra obou partnerů.

Nyní jste ve zralém tanečním věku.
Jsem si toho vědom. Právě proto bych byl vděčný, kdyby přišlo ještě pár dramatických rolí. Rozhodně se ještě nepovažuji za tanečního starce, třeba v horizontu pěti let bude ale všechno jinak. Kdoví?

Až tak je to vážné?
Rozhodně bych nechtěl... (Dlouhé zamyšlení.) prostě bych chtěl odhadnout tu správnou dobu, kdy z jeviště odejít. Vím, že to bude těžké, ale snad se mi to podaří. Nechci se držet tance za každou cenu - třeba na úkor zdraví.

Bude vám scházet pohyb a hudba?
Začínám si připadat, jako kdyby to byl poslední rozhovor před odchodem do důchodu :-D Pohyb možná, hudba ne. Tu můžu přece poslouchat i potom. Navíc učím na konzervatoři a tam je pohybu a hudby taky dost.

Jak vás berou žáci.
Myslím, že si rozumíme. Podle mého mě berou, a nejdou za hranu. Mají respekt.

Domnívám se, že vás berou jako vrstevníka.
Někdy musím být i přísný pedagog. Nejde si hrát na kamaráda. Jednou to zkusíte, oni pak tuto hranici překročí a nemusí to být ku prospěchu. Člověk musí najít správný balanc.

Můžete přiblížit, co vyučujete?
Učím předměty Tanec s partnerem a Koncertní a scénickou jevištní praxi. Problém je, že máme na škole málo kluků. Jeden ročník je dokonce pouze dívčí. V tom případě využívám chlapce z jiných ročníků. No a když se stane, že tam nejsou, učím dívky partneřinu moderní, kdy se vzájemně mezi sebou zvedají. A tady vlastně jsou mé choreografické začátky. Úplně první choreografie vznikla zcela náhodou, kdy jsem postavil jeden duet na závěrečné ročníkové zkoušky. Nakonec z toho bylo i číslo na Absolventský koncert. No a díky moderní partneřině vznikla má další choreografie, která byla uvedena loni na Koncertě Taneční konzervatoře Brno. V pořadí třetí choreografií byl další duet vytvořený opět pro Absolventské představení. No a teď jsou tu Lidice, ve kterých mimo jiné dnes, kvůli zranění dvou tanečnic, vystupovaly dvě studentky osmého ročníku - Hana Gallinová a Klára Šútovská - holky, díky.

Můžete si své choreografie vůbec vychutnat?
Spíš ne. Jednak vždycky dělám během představení světla, protože když je zkazím já, můžu nadávat leda sobě ;-) A pak jsem taky v tomto ohledu hrozný perfekcionalista, takže neustále hledám, co by se dalo ještě vylepšit - nejen na výkonech, ale i na samotné choreografii. Jsem si ale jistý, že se divák dívá zcela jinýma očima. Nerušeně sleduje a vychutnává, zatímco já mám nervy v kýblu až do konce.

Pohyb si nějak kreslíte nebo jste u zrcadla?
Pouštím si pořád dokola hudbu, pak začnou naskakovat kroky. Nejtěžší fází je pak přenést myšlenky do konkrétní podoby. Jsou to hodiny před zrcadlem, doma tvořím i s klikou u dveří :-D Moje výborná kamarádka Markéta Habalová, která postavila pro Choreografický ateliér dílo "Mezi světy", měla výbornou poznámku: "Chtělo by to nějaký čip, který bysme vložili do hlavy a na který by se ty myšlenky zaznamenaly. Pak už ho jen vložit do komplu a choreografie by byla na světě".

Někdy můžete z výsledku být překvapený…
Ano a velmi! Někdy máte o pohybu jasnou představu, přijdete na sál, začnete ji aplikovat na tanečníky a ono z toho vyjde ve finále třeba něco úplně jiného. V tom je ta práce ale velmi tvůrčí a zajímavá. Baví mě.

Časově jste hodně vytížený.
To bezesporu. Kromě divadla a práce na konzervatoři jsem ještě studoval další vysokou. Mám ale bohužel už delší dobu přerušené studium, protože jsem to opravdu nestíhal.

Co vás čeká?
Momentálně studuji novou roli v připravované premiéře baletu Black and White. Je to balet, který byl již dříve uveden v Americe, takže máme k dispozici i záznam.

Zmínil jste způsob přípravy baletu z videa. Jindy přijíždějí asistenti choreografa. Jak taková spolupráce vypadá?
Hodně záleží na tom s kým pracujete. Nejlepší je tvorba přímo pro soubor, kdy choreograf staví na těla tanečníků. Takové byly balety Libora Vaculíka. Dalším velkým profesionálem je třeba Youri Vámos, který se vždy snaží využít potenciál tanečníků. Co se ale asistentů týče, rozhodně nejlepší spolupráce byla s Alexejem Avečkinem, který se mnou nastudoval Valmonta v Nebezpečných známostech. Přijel maximálně připravený, přesně věděl co chce a dokázal to perfektně předat. Navíc v neskutečně příjemné atmosféře po celou dobu studia. To se pak na výsledné podobě určitě projeví. A není náhoda, že právě za Valmonta jsem získal svou druhou Thálii.

Jan Fousek
Oficiální životopis zde

Archiv rozhovoru Jan Fousek: Nebráním se ani princům ani žádné jiné roli zde

Zadáno pro Národní divadlo Brno

2.2.2015 18:02:44 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!