Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Jaroslav Tůma

autor: archiv divadla

V letech 1990--93 uvedl v Praze Jaroslav Tůma v jedenadvaceti programech kompletní varhanní dílo J. S. Bacha, za což obdržel výroční cenu Nadace Český hudební fond. Nyní přistoupil k dalšímu monumentálnímu kompletu – v rámci klavírní řady PJ 2003 hraje ve čtvrtek 15. 5. a v pátek 23. 5. v sále ČNB – Plodinová burza na Senovážném náměstí (namísto původně plánovaného Anežského kláštera, kde bohužel dosud nejsou odstraněny škody po povodni) souborně 36 fug pro klavír od Antonína Rejchy (1770--1836).

Pane Tůmo, došlo už někdy dříve k takovému mimořádnému počinu?
Rejcha se zabýval komponováním fug už za svého prvního pobytu v Paříži. Dokonce jich tam vydal dvanáct tiskem. Později je vřadil do cyklu 36 fug, který vyšel ve Vídni v roce 1805. Sbírka je věnována Josephu Haydnovi, se kterým se Rejcha přátelil. Fugy údajně bývaly tehdy hojně hrány, nepředpokládá se však, že by kdy došlo k nějakému soubornému provedení. Vždyť se jedná skoro o dvě a půl hodiny čistého času muziky. Podobné projekty potkáváme v historii provozování hudby tak jako tak daleko později. Koneckonců i Bachův Dobře temperovaný klavír se dočkal souborného provádění až předlouho po skladatelově smrti. Ani o pozdějším souborném provedení Rejchových fug nic nevím. Existuje dosud také jen jedna nahrávka všech 36 fug, dále několik výběrů z nich, avšak vesměs nikoli na dobově odpovídajících nástrojích.

Chcete naznačit, že považujete využití kladívkového klavíru za nezbytně nutné?
Nejsem v tomto ohledu zcela ortodoxních názorů, zůstává však zřejmé, že dobový nástroj, ať již originál nebo – v mém konkrétním případě – kopie (Walter a syn, Vídeň 1806 – kopie z dílny P. McNultyho), poskytuje interpretům řadu nezastupitelných inspirativních podnětů.

Možná zní Rejchova polyfonie na „moderních“ křídlech příliš robustně? Je to snad důvod, proč je klavírní Rejchova tvorba tak zřídka uváděna?
Jistěže zní kladívkový klavír daleko intimněji. Celý jeho korpus je totiž ze dřeva, nemá ani litinový rám. Hlavní odlišností jsou pak jeho výrazové možnosti, které spočívají např. v úplně jiné struktuře alikvotních tónů jednotlivých poloh na klaviatuře a v mnohých dalších rozdílech. Takový Beethoven, který byl mj. i koncertujícím klavíristou, hleděl ve svých požadavcích jednoznačně do budoucnosti, k průrazným nástrojům s nabídkou velké dynamiky. Svědectví o tom, že při svých vystoupeních silou úhozu často i zpřetrhal struny klavírů, které nestačily vyhovět jeho hudební představě, jsou dokladem, že rozdíl mezi „autentickým“ a soudobým prováděním Beethovena může být pravděpodobně daleko menší, než v případě jiných skladatelů oné doby.
Třeba Haydnovy sonáty jsou pro mě stejně jako skladby Rejchovy v onom intimnějším hammerklavírovém hávu daleko přesvědčivější. Největší roli při ztvárňování hudby na konkrétním nástroji ale hraje struktura hudebních frází. Ovlivněn analýzou Rejchovy frazeologie se přikláním k názoru, že on se specifickými možnostmi tehdejších klavírů spíše kochal, než aby mu byly nedostatečné…

Traduje se, že v Rejchově době vzbuzovaly jeho fugy nelibé reakce kritiků. Jaké a proč?
Dočetl jsem se, že kritikům vadilo na Rejchovi právě to, co bylo novátorské, jiné, nezvyklé. To, že popíral zavedené formální principy fugy. Dokonce v předmluvě k vydání svých fug se snaží těmto očekávaným kritikám předem čelit a vyrážet jim argumenty z pera. Rejchova tvrzení jsou duchaplná a teoreticky fundovaná, mně připadá, že časté pozdější přezírání jeho fug vzniklo právě z nesprávného dojmu, jakoby snad fugy býval komponoval hlavně proto, aby se vidělo, jak jsou jeho kompoziční systémy pro budoucnost životné. Mně se ale díky intenzivnímu kontaktu s Rejchovou hudbou dostalo poznání, že každá z fug je především hudebním obrazem, charakterem či příběhem. A některé jsou tak vtipné, že celek je všechno, jenom ne nudný. Což by se jinak mohlo očekávat, vždyť známý bonmot praví, že při přibývajících hlasech ve fuze ubývá posluchačů v sále.

V čem jsou ale Rejchovy fugy novátorské? Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Je to spíše na odpověď v rozsahu knihy než jednoho odstavce. Novátorská je především hudební forma. Překvapují nás způsoby obohacení stavby fugy a to, jak ji dokázal skladatel propojit s moderním hudebním cítěním a vyjadřováním. Šokující jsou některé momenty ve složce harmonické, která je někde rozvinuta do chromatiky odvážnější než u Maxe Regera. Místy mi Rejchova hudba připadá jakoby z jiného světa. Divná, neslýchaná, přesto přesvědčivá a upřímná.

Lze v monumentalitě Rejchova cyklu najít paralelu k Bachovu Dobře temperovanému klavíru?
Určitě. Bach psal „Temperák“ v době, kdy se už polyfonické myšlení tolik „nenosilo“, zejména v době vzniku 2. dílu už naplno „frčel“ galantní sloh. V Rejchově době bylo pak naprostým anachronizmem snažit se fugu rehabilitovat jakožto hudební formu. On se o to pokusil, protože podle jeho názoru nebyla odsouzena k zániku. Paradoxně toho dosahoval i její občasnou destrukcí. V ledasčem byl ale úspěšnější než např. pozdní romantikové. Vzpomeňme třeba na různé příklady těchto „pozdních“ fug, kde kompoziční faktura bývá přes veškerou snahu skladatele příliš homofonní.
Naopak Bach i Rejcha byli vždy v polyfonních hlasech přirození, jejich kontrapunkty zpívají a tekou. Nikdy neznamenají jen harmonickou výplň. Pokud ovšem oba skladatelé pracovali homofonně (Rejcha daleko častěji než Bach), nejednalo se o nouzi, ale o záměr. Rejcha dá posluchači čas od času odpočinout třeba využitím dlouho znějících akordů nebo různých ostinát či unison… Co je ovšem nejdůležitější, oba skládají z tónů nikoli prázdná cvičení, ale obrazy, kterými vyjadřují i ty nejjemněji odstíněné lidské myšlenky a pocity. V něčem se přesto od sebe velmi liší. Rejcha musel vědět, že Bacha překonat či dosáhnout jeho výšin vlastně nelze. Proto udělal cimrmanovský krok stranou. Zatímco u Bacha po prvních taktech jaksi víme, o čem jednotlivá věta náladově a obsahem bude, Rejcha nás občas mate, či si z nás dokonce dělá šoufky. Začne něco nějak, vzápětí však překvapivě skočí jinam. To platí o tónině, stylizaci, tempu, zkrátka o všem.

Čím Vás osobně Rejcha nejvíce překvapil?
Fascinující bylo objevovat, jak chytrého a přitom citového skladatele představuje. Byl v dané epoše objektivně prvotřídní světovou veličinou. Důvodů, proč není tak slavný jako Beethoven, je jistě celá řada. Přestože jej Francie nakonec přijala jako svého, byl tam dlouho cizincem. I když jako profesor konzervatoře v Paříži vychoval spoustu slavných žáků, např. H. Berlioze, Ch. Gounoda, C. Francka. Viděno s odstupem několika staletí, hraje roli spíše styl Rejchova komponování. Jeho skladby jsou velmi umné a duchaplné, často však ne tak přímočaře efektní. Skoro každý interpret i dirigent sáhne odjakživa nejraději po skladbě, jejíž závěr přímo vybízí k bouřlivému potlesku. K jaké reakci ale posluchače ponoukne fuga, která trvá pět minut, posléze skončí v pianissimu, následuje pauza a po dalších několika taktech pauz přijde ještě pětkrát stejný tón – zase v pianissimu? Myslím, že spíše k přemýšlení než k jásotu.

Myslíte, že budou mít o Rejchu do budoucna zájem i „moderní“ pianisté?
Aby jej sami hráli, k tomu ve větší míře asi nedojde. Z důvodů výše uvedených. A mezi návštěvníky mého pražskojarního provedení budou kromě náhodných posluchačů spíše asi příznivci starší hudby a milovníci „autentických“ přístupů. Přál bych si, aby nechyběli hudební kritici. Nějakou věcnou kritiku bych velmi vítal. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli obecnému povědomí. Po koncertech v zahraničí mi často přijdou výstřižky s kritikou třeba na půl novinové straně.

Jaké máte další plány a projekty?
Jsem poměrně svobodný, protože mě nezastupuje žádná agentura. Nikdo mě nenutí třeba k ponižujícím mediálním vystoupením. Výhodou kromě toho je, že si mohu vymýšlet a realizovat projekty, které mě skutečně obohacují a jejichž smyslem není bombasticko jepičí úspěch ani co největší výdělek. Např. jsem nahrál první díl Temperovaného klavíru na klavichord. Jde o teprve třetí nahrávku vůbec, byla k mé potěše přijata příznivě naší i zahraniční kritikou. Jí povzbuzen jsem nahrál následně také druhý díl. Což je dokonce v pořadí teprve druhá klavichordová nahrávka v historii!
Zdali však Supraphon, který vydal díl první, přistoupí i k vydání druhého, to je ve hvězdách. Zatím spíše nikoli, jelikož i tato firma se nechává stále více manipulovat k vydávání pouze co nejrychleji „prodatelných“ titulů. Paradoxně se v nynější době svobody staly argumenty o kvalitativních hodnotách projektů zcela bezpředmětnými, občas mám pocit, že až opovrženíhodnými. Co na to ovšem řeknou naši potomci, až budou chtít vyhledat v archivech co nejvíce hudby z přelomu tisíciletí za účelem reedic, to si dovedu živě představit. Zvláště zaposlouchám-li se do dnes vydávaných reedic vynikajících snímků z šedesátých let minulého století!

Máte mimořádně rozsáhlý repertoár, v němž má své významné místo hudba 20. století. Kteří ze soudobých autorů jsou Vám nejbližší a proč?
Je pravdou, že čím je člověk starší, tím raději hraje jen to, co se mu opravdu líbí a z čeho má požitek. Pokud ale v poslední době nehraji už tolik novinek co dřív, má to spíše souvislost s tím, že často na koncertech improvizuji, mnohdy na témata z obecenstva, a přitom mě baví vyjadřovat se spíše soudobými prostředky než v přísně archaizujících stylech. Hrát la Bach či Mozart beru spíše jako „šou“ či trochu lacinou ukázku dřívějších kompozičních stylů.
Jak víme, posluchači a hlavně pořadatelé berou soudobou muziku často jako nutné (?) zlo. Odmítají ji. Třeba o současnou českou soudobou hudbu jsem častěji žádán v cizině než u nás. Pravidelně se vracím třeba k Miloslavu Kabeláčovi, Klementu Slavickému, Petru Ebenovi, Zdeňku Pololáníkovi. A třeba také k Bedřichu Janáčkovi, Jaroslavu Vodrážkovi nebo Jiřímu Ropkovi, což jsou varhaníci, kteří komponují. A ukazuje se, že i oni jsou už dnes bráni v cizině vážně, i když kompoziční styl mají vlastně eklektický, z pohledu avantgardněji zaměřených kolegů určitě.
Nedávnou mojí osobní premiérou byla také Nedělní hudba Petra Ebena. Tento jeho památný „protikomunistický“ opus z padesátých let sice za mých studií „mydlil“ skoro každý, dnes má však kupodivu celou Nedělní hudbu v repertoáru málokdo. V poslední sezoně si ji vyžádali např. v sále Bamberských symfoniků, ve Filharmonii ve Varšavě, hrál jsem ji v přímém přenosu do rozhlasu v Bratislavě, dále také v koncertním sále v Hochschule für Musik und Theater v Mnichově a v příští sezoně mě čeká ještě provedení na Olomouckém varhanním festivalu a v Berlíně.

Koncertoval jste ve většině zemí Evropy včetně Islandu, ale také v USA, Japonsku, Singapuru a dokonce i v Mongolsku. Máte nějaký kuriózní umělecký zážitek z těchto turné? Kam se nyní chystáte?
Velmi se vždy těším do Japonska. Do konce letošního roku tam mám letět dvakrát. Zážitků bývá mnoho, cestovního strádání ještě víc. Každý aktivní muzikant potvrdí, že náš chlebíček je dost tvrdý. Snad právě z toho důvodu se nadaných mladých lidí na vysoké hudební školy nehlásí už tolik co dřív. Vývoj u nás kopíruje i v tomto ohledu okolní svět naprosto neúprosně. A něco kuriózního? Pro zasmání nebo k pláči? Snad kulinářsko-lingvistickou perličku z Japonska: Jednou po koncertě na oficiální večeři jsme dostali na talíř fugu. Nikoli ovšem v notách. Byla to ryba. Jedná se o vzácnou specialitu, protože ji smí připravit jen moc dobře vyškolený mistr kuchař. Její konzumace je totiž jinak velice riskantní, protože některé její vnitřnosti jsou prudce jedovaté… Takže přijďte na fugu raději na Pražské jaro! Snad budu dobrý kuchař a neotrávím Vás…

25.5.2003 10:05:16 PhDr. Jitka Slavíková | rubrika - Rozhovory

TIP!