Scéna.cz 

Hudební rozhledy 02/14

České noneto, které v letošním roce oslaví 90 let od svého založení a je spjaté s takovými jmény jako Emil Leichner či Václav Snítil, je nejstarším komorním souborem na světě. Originálním nástrojovým obsazením, jímž nabízí nevyčerpatelnou škálu barevných kombinací, inspirovalo vznik celé řady kompozic největších soudobých skladatelů. Vystoupilo již na celé řadě prestižních festivalů včetně Salzburger Festspiele, Schleswig-Holstein, Festival Radio France Montpelllier či na Pražském jaru a podniklo četná koncertní turné po státech Evropy, Severní a Jižní Ameriky, Japonska a Afriky, kde se představilo na významných světových pódiích. Bohatá diskografie je zaznamenána na pětačtyřiceti LP a CD, z nichž za snímky natočené pro Praga Digital´s obdrželo několik prestižních ocenění (10 du Répértoire, Choc du Monde de la Musique). Dnes je na postu primária tohoto souboru Romana Špačková, momentálně, kvůli mateřské dovolené, zastoupená Petrou Brabcovou.
Národní divadlo v Praze, jako jeden z mála větších operních ústavů v Evropě, neprovedlo v roce dvojího kulatého wagnerovského výročí 2013 ani jedno představení z díla tohoto hudebního velikána. Nejen premiéru, dokonce ani běžnou reprízu některé z jeho oper. Wagnerova hudba se na jevištích ND a SOP odmlčela od května 2012, kdy byl v rámci Mezinárodního kongresu R. Wagnera uveden naposledy Parsifal v historické budově a koncert z Mistrova díla ve SOP. Tedy téměř dvouletá odmlka, a to v čase nejméně vhodném. Můžeme za to zpětně poděkovat bývalým šéfům opery ND a jejich „promyšlené“ dramaturgii. Nicméně na začátek roku 2014, kdy bychom v rámci RČH však čekali spíše Dalibora, byl naplánován Tannhäuser, shodou okolností první Wagnerova opera, uvedená v Praze. Po více než 20 letech od premiéry posledního nastudování jsme tedy dostali možnost vidět novou inscenaci této jedné z nejkrásnějších romantických oper hudební literatury.

První premiérou letošní sezony v Bavorské státní opeře v Mnichově byla opera Richarda Strausse Žena bez stínu. Nastudoval ji nový generální hudební ředitel, čtyřicátník Kirill Petrenko, který na tomto postu vystřídal Kenta Nagana. Operám mnichovského rodáka Richarda Strausse věnuje Bavorská státní opera pravidelnou pozornost. Jestliže nyní, po devíti letech od derniéry poslední inscenace, padla volba na Ženu bez stínu, nebyla to jistě náhoda. Budova Národního divadla, poničená v závěru 2. světové války, totiž slaví 50 let od otevření po rekonstrukci, kdy byl její provoz zahájen novou inscenací Straussovy opery Žena bez stínu v nastudování tehdejšího hudebního ředitele Josepha Keilbertha. Jestliže poslední inscenace Ženy bez stínu z roku 1993 se odehrávala v souladu s autory ve vzdálené východní ostrovní říši (inscenoval ji japonský režisér Ichikawa), polský režisér Krzysztof Warlikowski zasadil děj opery do jakéhosi sanatoria na začátku 20. století, tedy do doby vzniku opery.
Prvá polovina padesátých let. Světlem reflektorů prozářený a dychtivými posluchači zaplněný sněmovní sál na zámku v Kroměříži. Na pódiu před velkým křídlem uctivě vítám drobnou, štíhlou dámu s nesmírně půvabným obličejíčkem; tehdy jí ještě nebylo čtyřicet let. Rozechvělým hlasem ji představuji publiku a pokouším se charakterizovat skladby, které má dnes Viktorie Švihlíková na programu a dnes už si je nepamatuji. A pak už jen žasnu: jak může tak subtilní bytost vydat takové množství energie, a jak je možné donutit klavírní mechaniku k tak křehké a jemné tónové poezii? Taková je moje vůbec první vzpomínka na tuto skvělou českou pianistku. Než ji uvidím naposled, uplyne víc než patnáct let, během nichž projde Viktorie Švihlíková lesklou kariérou, lemovanou desítkami samostatných recitálů, koncertů s orchestry či komorními soubory, nahráváním ve studiích gramofonových firem, ale i trápením se žáky – a také ovšem trpkou zkušeností z pobytu v cizině.