Scéna.cz 

Janáček a Smetana v podání Josefa Špačka

Sedmadvacetiletý houslista Josef Špaček, jehož umění vstoupilo do povědomí domácích posluchačů jako blesk, uvádí své debutové CD, realizované společně s klavíristou Miroslavem Sekerou, Janáčkovou Houslovou sonátou. Jde o vzrušující vstup. Je znát, že Špaček Janáčkově hudbě nejen rozumí, ale že jí také doslova žije. S dokonale čistou intonací rozkrývá tuto sonátu od první věty do nejmenších detailů. Mám na mysli jak její pohyb nebo načasování jednotlivých point a nervních zauzlení, tak vychutnání jejího melodického náboje a hlavně dynamickou plasticitu, jakou zde dociluje (zvláště onu posledně jmenovanou vlastnost postřehneme při málokterých nahrávkách této skladby). Navíc vše před námi plyne v inspirativním souznění s projevem klavíristy Miroslava Sekery.

V baladické druhé větě vytváří nádherný kontrast k předcházejícím partiím. Ono jímavé melodické téma (jakožto východisko ke stále dalším transformacím), posouvané až do výrazové polohy ryze lidových intonací, mu zní uhrančivě, stejně jako dlouze držené tóny. Stejně uhrančivě zní ovšem klavír – například v partii Allegretto 3. věty, kde se pianista po houslistově pizzicatu doslova vciťuje do zvuku cimbálu. Závěrečnou větu rozkrývají oba partneři s výrazovou hloubkou (za všechno bych zmínil, jak se houslista do úvodní vstupní melodické klavírní partie vciťuje mistrovsky vypointovanými sčasovkami, pouze v některých rozohněných houslových momentech mi najednou připadalo, jako by byl „stříbřitě vlasový“ zvuk Špačkových vzácných houslí z dílny Jeana-Baptisty Vuillauma na Janáčka málo proteplený. Špačkův přístup ke Smetanovým duím Z domoviny se výrazně liší od tradičních pojetí. S jejich kantabilním nábojem se houslista mazlí, melodické návaly rozkrývá nádherně hladivým, ale také působivě svítivým tónem, celkově však tuto hudbu, hlavně prostřednictvím rychlejších temp, posunuje víc k radostnému výrazu a virtuóznímu efektu (zejména v závěrečných fázích druhého dua). Na druhé straně se více než jiní soustřeďuje na dynamická odstínění jednotlivých bloků – zvlášť výrazně to pociťujeme v tematické odpovědi v úvodních fázích prvního dua nebo v onom pověstném subito forte v druhém duu, do něhož vkládá nevídaný tlak. Co nás v podání Josefa Špačka (podobně jako v prvních třech větách Janáčkovy sonáty) přímo fascinuje, je Prokofjevova Sonáta pro sólové housle. Zní křišťálově čistě (zvuk Špačkových houslí tentokrát s touto neoklasicistní kreací ideálně komunikuje), a co nás opět okouzluje, je způsob, jakým houslista modeluje přechody od rozverných figurací do něžné kantilény (Moderato 1. věty) nebo jak plasticky dovede prostřednictvím dvojhmatů rozkrýt polyfonický náboj této hudby. Tematickému úvodu variační 2. věty vtiskává uhrančivou něžnost v nádherném kontrastu se scherzózními partiemi, také pointa v závěru (tři tóny) je vychutnána na doraz. Brilantně a přitom harmonicky plasticky mu vyznívá i věta finální – nedovedu si přestavit, jak by tuto větu v tak ohnivém tempu, které houslista nasazuje, mohlo hrát více houslistů najednou, jak o tom sám skladatel uvažoval. Kdyby bylo na toto CD z Prokofjevovy Houslové Sonáty f moll nahráno pouze Andante 3. věty, vystačilo by to samo o sobě na velký zážitek. Přiznám se, že jsem tuto větu ještě nikdy neslyšel v tak jímavém souznění dvou rozdílných světů, jaký přestavuje zvukovost klavíru na jedné straně a sametově něžně odvíjený zpěv houslí na straně druhé. Špačkův pokorný přístup, při kterém se svou kantilénou nevnucuje, ale přesto demonstruje její zvláštní kouzlo, zde skutečně působí jako zjevení. Ale také ostatní věty dostávají, co jim patří. V té první, v jejímž úvodu evokuje klavír opěrné sloupy vstupní brány, zatímco housle se postupně přidávají s dokonale prezentně vykreslenou dvojhlasou linií, pociťujeme jakýsi permanentní rozhovor. Zvlášť působivé okamžiky (opakované v závěru čtvrté věty) tu přinášejí ty partie, kdy se nad klavírní akordikou vynořují v houslích neslýchané jemňoučké bleskové pasáže nahoru a dolů. Allegro brusco 2. věty má sugestivní tah (pouze v některých okamžicích by mohl klavír znít drobet vyostřeněji). Ve finální větě obdivujeme lehkost a nadhled, s jakým se houslista ujímá těch nejchoulostivějších partií včetně oněch už zmíněných subtilních bleskových stupnicových pasáží „nahoru a dolů“ vpadávajících do dominující akordické linie klavíru, i do jak meditativního výrazu s příměsí jakéhosi neskonalého smutku dokáže celou sonátu vyústit. Čtyřjazyčný buklet je vybaven vzorně, pouze komentáře ke skladbám jsou příliš stručné.

SUPRAPHON SU 4129-2
Leoš Janáček: Sonáta pro housle a klavír; Bedřich Smetana: Z domoviny; Sergej Prokofjev: Sonáta pro housle sólo, op. 115, Sonáta pro housle a klavír č. 1 f moll, op. 80
Josef Špaček – housle, Miroslav Sekera – klavír
Nahráno ve Dvořákově síni Rudolfina v Praze v prosinci 2012, hudební režie Milan Puklický, zvuková režie Karel Soukeník. Celkový čas 63:46. Zdroj: Hudební rozhledy 09/13 - Miloš Pokora