zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Lucidor a Arabella - pořádná baletní smršť

Z inscenace baletu Lucidor a Arabella

autor: archiv   

zvětšit obrázek

Téma, které si vybral pro svůj balet Lucidor a Arabella maďarský choreograf Youri Vamos, bychom dnes asi nazvali “transgendrovým“. V roce 1910, kdy povídka vídeňského spisovatele a dramatika Hugo von Hofmannsthala, na níž je librteo baletu založeno, vznikla, šlo o psychologickou studii lidských citů a nepravé identity, o morální uplatnění fyzikálního pravidla “efektu motýlích křídel”, kdy z malého ospravedlnitelného podvůdku se rozvine velká tragedie, která zasáhne osudy několika lidí.

Ovdovělá matka se dvěma malými dcerami se nechá kvůli zvláštním podmínkám dědictví svést k tomu, aby dceru Lucii přeměnila na chlapce – Lucidora. Pohřeb, sezení u notářea (Ivan Popov) zoufalá gesta matky- paní von Murské (Kateřina Nováčková) – už propracování tohoto úvodního čísla naznačuje, v jaké vysoké výrazové i interpretační úrovni se celé dílo bude pohybovat -to vše se odehrává v temné atmosféře prologu.

Uplynou léta a z Lucie - Lucidora (Ivona Jeličová) je dospělý mladý muž. Hraje sám se sebou šachy a zábavy jeho rozjásaných vrstevníků – mladých dívek a hochů s tenisovými raketami, jejich vtipkování a milostné hrátky- jej zdánlivě nezajímají. Příroda se ale nedá zapřít a i Lucidor je zamilován. Potíž je ovšem nejen v tom, že k objektu svého zájmu si může dovolit jako muž pouze chlapské kamarádství (pokud jde o gaye, situace v té době nebyla ještě zdaleka tak uvolněná jako dnes) ale i v tom, že Vladimír (Filip Veverka) miluje Lucidorovu sestru Arabellu (Morgane Collagentes) a ta směřuje svou náklonost k Adrienovi (Vladzimir Ivanov). Už jen tento komplikovaný citový propletenc by mohl být zdrojem nikoliv jen jedné ale i několika tragédií.

Lucidor prožívá svou lásku “virtuálně” - ve snech a v zamilovaných dopisech, které píše Vladimírovi na místě Arabelly – podobně jako Cyrano Roxaně.

Ve svém pokoji odkládá mužské šaty a obléká se jako žena a jako žena se i projevuje – ale není to tak jednoduché – po nustálém předstírání se mu (jí) mužská nonšalantnost a neohrabanost natolik zadřela pod kůži, že něžnost a křehkost ženské přirozenosti si svou platnost musejí postupně vydobývat a prodírat se s úsilím navenek. Vamos a vynikající vykonavatelka jeho choreografických příkazů Lucidor – Lucie - zde pracují s nesmírně jemnými nuancemi na hraně mužství a ženství a není divu, že Ivona Jeličová byla nominována za tuto roli na Thálii 2012. Jako ozvěna k milostné touze Lucie po Vladimírovi v prvém plánu touží za transparentní oponou v pozadí stejně marně Vladimír po Arabelle a oba nešťastní milovníci završují své party ve stejném zoufalém gestu.

Podobné inscenační kouzlo je využito i ve scéně, kdy Lucie, naprosto zničena sňatkem Vladimíra s Arabellou, ke kterému však sama přispěla svými korespondečními intrikami, se svíjí bolestí ve svém pokoji a další drama se odehrává v zadním plánu za oponou, kde o svatební noci Arabella odmítá Vladimíra a přiznává pravdu o dopisech. Vladimíra i Lucie své prožitky sdělují každý po svém ale v závěru se jejich rozervanost a žal synchronizují opět v jediné figuře.

Tento emotivně nesmírně silný okamžik ještě graduje v situaci, kdy Vladimír si přijde k Lucidorovi pro vysvětlení a dozví se celou pravdu. Lucie dožadující se lásky se jej snaží objímat a líbat, Vladimír ji v okamžité nenávisti odmršťuje, smýká s ní o zem. Je to drsná scéna (pod níž by se mohli podepsat Nanohach nebo jiný český soubor contemporary) mrazí z ní. Do nenávisti se brzy vtírá soucit, ani ten nezabrání Lucii, aby si nevzala život. Ǔplný závěr, kdy Vladimír drží v rukou umírající Lucii, pak vhání slzy do očí.

Psychologicky i choreograficky mistrně propracované a skvěle podané nesjou jen obě hlavní postavy ale i role matky -ustrašené paní von Murské, zmanipulovaná notářem – darebákem, který stále promýšlí nějaké nekalosti, naivní a jednoduchá Arabella a její skutečná láska podobných vlastností - Adrien. Základem Vamosova pohybového vyjadřování zůstává klasika v originálních a různorodých variacích, charakterizujících výstižně jednotlivé hrdiny a umožňujících výbornou čitelnost a orientaci v ději.

Samotné dění je umocněno vhodným odpovídajícím vizuálním rámcem (scéna a kostýmy Michael Scott) - "impresionistický" obraz parku, mládež v lehkých světlých oděvech v prvním dějství, "čechovoský" nábytek - bílé židle, postel, skříň, jako kontrast a překvapení - přepych a nádherná barevnost tanečního sálu a tanečních rób na plese nebo svatební scéna.

Pro svůj balet si Vamos vybral hudbu Alexandera Glazunova, kterou používá k identifikaci osob a jejich pocitů neméně originálním způsobem než choreografii. V podání orchestru Janáčkovy opery Národního divadla v Brně pod taktovkou Pavla Šnajdra to byl ještě jakýsi bonus navíc.

Objevují-li se v mimopražských divadlech stále častěji záblesky kvalitních tanečních představení, tak v podobě brněnské inscenace Vamosova baletu, který měl premiéru loni v říjnu, dorazila do Národního divadla v Praze pořádná smršť.

11.2.2013 20:02:32 Helena Kozlová | rubrika - Recenze

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Časopis 18 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Výtvarné tipy 18. týden

Tutanchamonova tajemství

Skryté skvosty II. (9/10) - Uherčice
Herec Jaroslav Plesl prozradí, co se návštěvník obyčejně nedozví a o č celý článek

další články...