Scéna.cz 

Bachovy Suity pro sólové violoncello

Bachovy Suity pro sólové violoncello mají v celé violoncellové literatuře výjimečné postavení, podobně jako Dobře temperovaný klavír v literatuře klavírní nebo sólové sonáty a partitury v literatuře houslové. Zvládnout toto obrovité, více než dvě hodiny trvající dílo nejen technicky, ale i v jeho mimořádně myšlenkové hloubce a hudební dokonalosti je dáno jen nemnoha umělcům dneška. Slovenský violoncellista střední generace Jozef Lupták k nim rozhodně patří. Jeho projev je naprosto přesvědčivý. Rigorózní zastánci tzv. autentické interpretace mohou vznést tu či onu námitku, Luptákův Bach je však Bach začátku 18. století, interpretovaný poučeným umělcem 21. století pro posluchače 21. století. Ani nenapodobuje hru Bachovy doby, ani nehraje velkým, „romantickým“ tónem. Zvuk jeho nástroje zní spíš trochu drsně, čímž připomíná modlitbu starozákonního proroka. Čtěte pozorně žalmy a zjistíte, že žalmista Hospodina nejen chválí, prosí a žádá o pomoc, ale také s ním rozmlouvá a pře se s ním.
Zvuk Luptákova violoncella zní poněkud drsně a temně. Umělec velmi šetří vibraty. Užívá-li jich, tedy jako vyjadřovacího prostředku, nikoliv jako trvalé vlastnosti jednotlivých tónů. Dokáže vytvořit až neuvěřitelné zvukové kontrasty mezi jednotlivými větami, připomeňme jen obě gavoty ze suity c moll. Z preludií, která jsou ve suitách jediné věty netanečního charakteru, vytváří neuvěřitelně nádherné, často velkolepé architektury, sarabandy jsou plny něžné lyriky, aniž by kdy upadly do sentimentality.

Suity jsou do obou CD rozděleny tak, že na prvním jsou suity č. 1 G dur, č. 4 Es dur a č. 5 c moll. Druhé CD pak obsahuje suitu č. 2 d moll, č. 3 C dur a č. 6 D dur. Nejdříve jsem se domníval, že toto rozdělení je dáno pouze důvody časovými, při opakovaném poslechu jsem ale objevil i další vztahy. Všechny suity jsou šestivěté a mají konstantní pořadí vět: preludium, allemande, courante, sarabande, na pátém místě je buď dvojice menuetů nebo bourrée nebo gavot. Suity končí gigou. Uvedeným uspořádáním došlo k nečekané symetrii obou nahrávek – v prvních suitách obou CD jsou menuety, ve druhých bourrée a ve třetích gavoty. Šestá suita D dur obsahuje na začátku preludia pokyn „a cinq cordes“, není tedy zcela jasné, pro jaký nástroj byla vlastně napsána. Dnes se hraje na čtyřstrunné violoncello. Polohou a celkovou náladou je tato suita „světlejší“ než ostatní. Zde vidím další důvod pro změnu pořadí suit, neboť této suitě D dur na CD předchází suita C dur, původně třetí, která už svou tóninou a celkovým charakterem ono postupné „prosvětlení“ připravuje.
Nahrávalo se v listopadu 2000 ve Velkém chrámu evangelické církve v Bratislavě. Akustika tohoto prostoru se jeví jako zcela ideální pro Luptákovo violoncello. Vynikající práci odvedl celý tým spolupracovníků, počínaje hudebním režisérem Adrianem Rajterem a zvukovým mistrem Iljou Michaličem. Také booklet obsahuje vše, co lze očekávat: zasvěcený text o díle z pera Petra Zagara, rozhovor s interpretem (obojí ve slovenštině a v angličtině) a veškeré základní údaje včetně informace o nástroji, na nějž Jozef Lupták hrál. Skvělý snímek, vybavený všemi náležitostmi! K ta-kovému počinu lze vydavateli jen blahopřát.

Johann Sebastian Bach: Suity pre sólové violončelo BWV 1007 – 1012, Jozef Lupták – vio-loncello
Porta libri PM 020101