Scéna.cz 

Don Pasquale v Opavě

Gaetano Donizetti v komické opeře Don Pasquale načrtl historku o lakomém starém mládenci, který nechce dovolit svému synovci Ernestovi ženitbu s Norinou. Ti ho ale za pomoci doktora Malatesty napálí: Malatesta Norinu představí jako svou zbožnou, nenáročnou sestru a naoko ji ožení s ihned poblázněným Pasqualem. Rázem rozhazovačná a panovačná Norina pak udělá svému „manželovi“ z domova takové peklo, že ji velmi rád předá Ernestovi.
V opavském Slezském divadle (premiéra 9. 6.) se inscenační tým v čele s režisérkou Janou Pletichovou–Andělovou nechal inspirovat komedií dell’ arte – počínaje scénou (Alexander Babraj) navozující atmosféru hry a hravosti (shora vykrajovaná stěna, pomalovaná kubistickou skládačkou, v ní vyříznuto několikero „dveřních“ otvorů, před ní se proměňují interiéry), přes barvité kostýmy (Eliška Zapletalová) a líčení (především „nastrojený“ Don Pasquale s vycpaným břichem a klaunským účesem) až po herecké typy, byť modifikované. Režisérka spoléhá na moment překvapení: Ernesto přijede na kolečkových bruslích, Norina je moderní žena sportovních ducha – šlape na rotopedu, boxuje, cvičí s činkami. Inscenace je sérií gagů, někde i drastičtějšího ražení (a proč ne): Don Pasquale odloží hrnek s kávou vedle nočníku a v zápětí se omylem napije z nepravé nádoby, pobíhá po jevišti s pum-pičkou zapíchnutou v zadnici. Jistě možný způsob, jak tohle dílko inscenovat – byť to vše místy působí uměle, jako pouhé dění pro dění, značnou měrou asi i díky provedení: při premiéře zatím někde vázlo načasování, interpreti jako by někde jen mechanicky plnili narežírované akce.

Evžen Trupar je dobrý typ pro Pasquala, hraje a zpívá ho s nadhledem. Na premiéře ale jako by ještě roli zcela neuměl – především se nemohl trefit do příslušného tempa. Michal Vojta (Ernesto) je dobrý komediant, dokáže jemně zazpí-vat lyrické, ztišené pasáže. Leč tentokráte více než jindy odbýval výslovnost, neartikulované, vyrážené samohlásky ve vyšších polohách byly až neposlouchatelné. Z pánů tak na premiéře hrál prim spolehlivě, dobře posazeným hlasem, srozumitelně a s výrazem zpívající Michal Maču-ha (Malatesta). Mladá slovenská sopranistka Katarina Kramolišová je pro Opavu jistě přínosem, byť její příjemný, ohebný hlas ještě nestoupá do výšek dostatečně lehce, a chybí v nich i intonační jistota. Sborové pasáže v Opavě vyškrtli.
To nejlepší na konec: hudebně dílko nastudoval slovenský Ĺubomír Mikeska, student JAMU – a vstup na profesionální operní scénu to je velmi úspěšný. Orchestr pod ním hraje spolehlivě, odstíněně, pulzuje pečlivě odměřovaným napětím. Výrazově (dynamicky i tempově) pestré hudební nastudování dává maximálně vyznít rozmanité Donizettiho hudbě.