Scéna.cz 

Morávkův Macbeth v Národním divadle v Praze

Novým uvedením Verdiho opery Macbeth se uzavřelo sedmileté působení Josefa Průdka ve funkci šéfa opery Národního divadla v Praze. Během této doby byla na jeviště naší první scény uvedena řada kvalitních inscenací, z nichž některé dosáhly téměř světové úrovně (Tristan und Isolde, Čertova stěna nebo Osud). Za dirigentským pultem stanuli významní dirigenti a obecenstvu byla představena řada perspektivních českých i zahraničních sólistů.
Dalo by se předpokládat, že by měl Macbeth být důstojnou tečkou za úspěšnou érou dnes již bývalého vedení Národního divadla. Celá inscenace však působila dojmem, že se stala spíše určitým prostředkem k vyrovnání se s poněkud záhadnými personálními změnami, jež v Národním divadle v sezóně 2001/2002 nastaly. Vždyť již inscenace samotná je uvedena slovy : Il re e morto – král je mrtev, vyjadřujícími určitou dedikaci právě odstupujícímu šéfovi Josefu Průdkovi.

Verdiho Macbeth byl naposledy v Praze uveden v roce 1978 pod taktovkou Jiřího Kouta a v režii Václava Kašlíka. V roli Lady Macbeth tehdy upoutaly dvě přední české sopranistky - Naděžda Kniplová a Milada Šubrtová. Současné nastudování je dílem kontroverzního režiséra Vladimíra Morávka, pro kterého se tak toto dílo stalo již druhou spoluprací s operou ND (v minulé sezóně zde uvedl své poněkud neobvyklé pojetí Pucciniho Toscy), scénografa Jana M. Chocholouška a kostýmní výtvarnice Sylvy Zimula – Hanákové.

Macbeth patří bezesporu k nejdramatičtějším Verdiho operám. Pan Morávek, jenž dnes patří mezi naše přední činoherní režiséry, se však jakoby snažil veškerou dramatičnost tohoto mistrovského díla potlačit, aby tak dal prostor své značně diskutabilní koncepci, která tuto operu zavedla místy až na hranici laciného kýče. Jeviště bylo již od začátku přeplněno různými symbolickými postavami, ty ale především odváděly pozornost diváka od samotného příběhu, a navíc pouze některé z nich bylo možné zřetelně identifikovat. Režisér to zřejmě nemyslel s Macbethem špatně, vždyť touha po moci je (zvláště v dnešní složité společenské situaci) opět velmi aktuální. Některé části inscenace tak přesto působily nejen po výtvarné stránce docela zajímavě (například použití tří čtvercových otvorů - prostorů v zadní části jeviště, kde se odehrálo setkání Macbetha a Banca s čarodějnicemi, pozoruhodně působily také scény s přízraky zavražděných – krále Duncana a Banca). Nicméně opera není činohra, kterou lze obecně uchopit po režijní stránce mnohem svobodněji. V opeře jsou dána určitá pravidla a řada na první pohled nejasných skutečností je vyjádřena již v samotné hudební složce a není tedy třeba cokoli násilným způsobem dokazovat přemrštěnou režijní invencí. Z prací pana Morávka jsem měl možnost zhlédnout například Maryšu bratří Mrštíků v nastudování jeho domovské scény – Klicperova divadla v Hradci Králové - a myslím si, že tato inscenace právem obdržela uznání diváků i odborné kritiky. Režisérova osobitá režijně – výtvarná koncepce se mi tedy nejeví ve své podstatě jako zásadně špatná, jen těžko ji lze ale aplikovat (zvláště v některých scénách) na takové dílo, jako je právě Verdiho Macbeth.

Tuto inscenaci by také bylo možné chápat jako určitý obraz současné nelehké situace, související se změnou uměleckého vedení, panující v těchto dnech v Národním divadle. Je to určitým způsobem pochopitelné a z pohledu diváka také do jisté míry akceptovatelné. Na druhou stranu je třeba brát v úvahu skutečnost, že by se tato inscenace měla stát součástí budoucího operního repertoáru ND, což nakonec může její úspěch u běžného operního obecenstva podstatně snížit.

Ze sólistického obsazení se nejlépe uvedla gruzínská sopranistka Naná Kavtarashvili v úloze Lady Macbeth. Určitou „ďábelskou“ představu o této postavě naplnila bezezbytku nejen svým nosným dramatickým hlasem, ale také suverénním hereckým projevem. O jejích třech stěžejních sólových výstupech lze bez nadsázky říci, že patřily k interpretačním vrcholům premiérového večera.
Barytonistovi Ivanu Kusnjerovi se s postavou Macbetha splnil velký životní sen. Tato role, přestože pěvec učinil pro její odvedení na odpovídající úrovni maximum, ale není pro jeho spíše lyricky jemný hlas příliš vhodná.V italském repertoáru by se určitě našla řada jiných stěžejních rolí, které by vyhovovaly jeho pěveckému výrazu mnohem lépe.
S ostatních sólistů se s úspěchem představili především Luděk Vele jako herecky i vokálně jistý Banco, Jaroslav Březina upoutal velmi vyrovnaným výkonem v roli následníka trůnu Malcolma a Valentin Prolat zaujal jako poněkud nezvykle nesmělý šlechtic Macduff. Celý pěvecký sbor (sbormistr Pavel Vaněk) zněl o premiéře velmi vyrovnaně a tentokrát se vyvaroval také jakýchkoli intonačních nesrovnalostí. Standardní nastudování Jana Chalupeckého, který tuto inscenaci převzal po náhle onemocnělém Bohumilu Kulínském, se vyznačuje, kromě důkladného vymodelování jednotlivých dramatických pasáží partitury, především velmi dobrou souhrou mezi samotným orchestrem a jednotlivými pěvci a sborem na jevišti.

Národní divadlo připravilo jako poslední premiéru této sezóny zvláštní a nezvyklou inscenaci, pro níž bude patrně charakteristická poněkud problematičtější cesta k divákovi, jenž jí bude možná nadšen, šokován, nebo také znechucen. Záleží na osobním úsudku každého z nás jakým způsobem budeme schopni tuto kontroverzní produkci chápat.