Scéna.cz 

Chytře o chytrosti

V červnu 1999 inscenační tým vedený režisérem Janem Štychem ml. nastudoval v Opavě Orffovu Chytračku. V Liberci nyní uvedl novou (byť na stejných principech založenou) verzi – v jednom večeru s Pucciniho aktovkou Gianni Schicchi. (Premiéry 15. a 16. 2. 2002, nastudováno v českém překladu).
Vtipné náměty, vtipná operní dílka – a neméně vtipná inscenace. Chytračka úsměvnější, Gianni Schicchi drastičtější. Chytračka se hraje mezi průčelími domů, z jednoho okna čouhá (látková) holá zadnice, ze střechy kouká babka, ze stran přijíždí zástěna – čtyři velké malované hlavy. Nadsázka, hravost, k Orffově působivě jednoduchým motivkům působivě jednoduchá choreografie: královy společnice přitančí s kalíškem a džbá--nem, laškují, radí hádanky, připravují pro konkurentku oprátku… Přes jeviště protančí muzikanti. Pobudové před králem „tančí“ kolem svých holí, ze kterých vykouzlí tu zamřížované okno, tu jesličky. Tytéž rekvizity procházejí celým večerem: královské lože z Orffa se v Puccinim stane ložem úmrtním, Chytračka čaruje se svícemi, ve Schicchim jsou to svíce pohřební – především tu však vládne společná pohádková atmosféra (počínaje sytě barevnými, jednoduchými kostýmy Kateřiny Kerndlové a konče scénou Tomáše Zmrzlého).

Režisér a choreograf obou aktovek Jan Štych ml. umí vymyslet a načasovat vtip: Král rozzuřený na Chytračku (na její radu chytal Oslař na náměstí ryby) ji nalezne vyšívající – rybu, ve Schicchim se hledá závěť, Betto di Signa pod košili schovává podnos – až když jsou diváci zaujati jiným děním, podnos s řinkotem padá k zemi. Je to prostě chytré divadlo, nechybí ani naivní romantika (jeviště se setmí, rozsvítí se světýlka v oknech, na nebi září úplněk, Oslař se převaluje ve spánku).
V Liberci jsou interpreti, se kterými je možno takovéto divadlo dobře dělat. Pavel Vančura skvěle, barevně zvládl technicky náročné rozhořčené bědování Sedláka, ve Schicchim vytvořil jednu z nejvtipnějších figurek: třesoucího se bývalého dvorního radu, již pomalejšího a senilního, vlastně docela dojemného. Michiyo Keiko je milá osobnost, reaguje na jevišti s odzbrojující bezprostředností – spiklenecky jako Chytračka sype Králi do vína uspávadlo, jako Lauretta prosí s takovou opravdovostí, že to vhání slzy do očí. Ve srovnání s ní zůstává v pozadí méně výrazná (ale precizně, dobře posazeným hlasem zpívající) Liana Somičová (Chytračka) a tentokráte i nesporně muzikální, s citem zpívající Christina Vassileva (Lauretta). Oslař zkušeného komedianta Roberta Šicha je svérázný člověk, zdravě skeptický, ironický i bojovný, Miloslava Pelikána „jen“ udivená oběť. Šicho zpívá sice výrazově zajímavěji, ale oproti Pelikánovi je hlasově v daleko menší kondici. Technicky precizní Oldřich Kříž zpíval Krále poněkud unaveným hlasem, Pavel Klečka začal ve stejné roli opatrně, nejistě, ale pak přece ukázal, že je na tom hlasově lépe. Klečkovi je ovšem bližší postava Schicchiho, v níž může dát naplno průchod expresivnímu, dryjáčnickému komedianství. Krásná figura – Václav Sibera je sice hlasově disponovanější, skvěle zpívající, ale nenápadnější. Jiří David, Stanislav Dašek, Petr Dolejší (Pobudové), Monika Cahová (hysterická Ciesca), Blanka Černá (Zita), Jiří Nerad (Spinelloccio), Jakub Kettner (Mezkař, Marco) – každý by zasloužil větičku uznání…
Orchestr zahrál na dobré úrovni, byť především průzračná Orffova hudba přece jen nějakou tu drobnou nepřesnost obnažila. Martin Doubravský tempy a dynamikou dal vyniknout hravosti hudby obou oper, popěvkům, jež mají šmrnc, lyricky orchestr ale více rozezpíval až ve Schicchim.
Inscenace je důležitým obohacením repertoáru libereckého divadla. Potvrzuje, že je v Liberci všestranný sólistický ansámbl, který si na jedné straně dokáže vtipně pohrát s komornějšími tituly a na druhé straně se může pustit i do velkých světových titulů.