Scéna.cz 

K poctě prof. Zdeňka Kožiny

Žáci, přátelé a pamětníci vynikajícího klavíristy a pedagoga Pražské konzervatoře Zdeňka Kožiny zcela zaplnili 2. 3. 2002 Komorní sál konzervatoře v Pálffyho paláci, kde Pražská konzervatoř spolu s rodinou Zdeňka Kožiny uspořádala večer k nedožitým 70. narozeninám tohoto významného umělce. Řekněme rovnou, že nešlo o žádnou oficiální tryznu, přestože stín smutku nad umělcovým předčasným skonem byl patrný. Už zaha-jovací projev Františka Maxiána, sou-časného vedoucího klavírního oddělení konzervatoře, projev hodnotící a charakterizující, se nesl v duchu přátelského vzpomínání. Osobní vzpomínkou ostatně přispěl i autor těchto řádků.

Hlavní ovšem byla hudba v podání jubilantových žáků i jeho potomků. Klavíristé Tomáš Víšek, Jitka Drobílková i Alice Bürgerová-Voborská, jako reprezentanti početných Kožinových žáků se podělili o skladby Massenetovy, Martinů a Brahmsovy. Obě dcery (houslistka Zuzana a herečka Lucie) i vnučka Tereza Kociánová – klavíristka, dokázaly jak ve skladbách Chopinových, Milhaudových a Vivaldiho, tak i ve verších Jarmily Urbánkové sílu genů, umoc-něných talentem a úsilím.
Dramaturgie celého večera jakoby mimoděk souzněla s noblesou, humorem i specifickou emotivností Zdeňka Kožiny.
Četl jsem kdysi francouzskou novelu o tom, že zesnulý tam kdesi žije potud, pokud na něj alespoň jeden člověk na tom „lidském“ světě vzpomíná. Troufám si tvrdit, že Zdeněk Kožina má v tomto smyslu dlouhý život zajištěn.