Scéna.cz 

Reprezentanti AMU 2, Česká cembalová hudba 20. století, Lukšaité-Mrázková – cembalo

Přes sedmdesát minut trvající CD nám přibližuje jak českou hudbu pro sólové cembalo 2. poloviny 20. století, tak vynikající uměleckou a pedagogickou osobnost profesorky Giedré Luk-šaité-Mrázkové. Není překva-pením, že právě litevská rodačka interpretuje tento typ tvorby, ostatně byla to ona, kdo pro speciální večer loňské koncertní přehlídky v Sále Martinů (právě ten recenzentům bohužel nějak unikl) nastudovala se svými žáky moderní česká cembalová díla koncertantního žánru. Udivuje však mimořádně náročná dramaturgie tohoto snímku. Ze sedmi nahraných skladeb mají tři sonátový charakter a dvě plní poslání povinných soutěžních skladeb se všemi technicko –výrazovými nároky, které k tomu patří.

Gemrotovo Sólo pro cembalo z roku 1988, jehož druhá část v podobě osobitě tvarované brilantní toccaty, vznikla na přímý popud hlavní protagonistky to-hoto snímku, se tu představuje v pře-pestré dynamické škále a fascinujících rytmech („akordické“ ostinato) jako invenčně svěží hudba, jejíž zvukovost se dotýká až světa varhan. Jiného rodu je Sonáta Lubora Bárty z roku 1957 – nenast-oluje prudké kontrasty, naopak odvíjí se spíš jako čtyřdílná posloupnost subtilních žánrových obrázků, které vycházejí z prostého motivického základu, ale dovedou si uchovat (zvláště ve Vivace a Mo-deratu) vnitřní napětí. Skladbu s názvem Sblížení I komponoval Milan Slavický v roce 300. výročí narození D. Scarlattiho (1985), ale kromě dvou, do kompoziční tkáně nenásilně vsazených scarlattiovských kryptogramů v ní při-pomněl neobarokní východisko pouze „rozkro-čenou“ zvukovostí. V centru pozornosti je zde totiž proces srůstání a usmiřo-vání čtyř kontrastních bloků, které jsou na začátku exponovány v růz-ných tónových polohách (krajní hloubky, extrémní výšky). Někdy může sehrát takto dopředu „vyzrazený“ skladatelský záměr negativní roli (interpret i posluchač sleduje kompo-zici podle předem daného schéma-tu a nedokáže se uvolnit). V tomto případě se to však nestalo, filozofující záměr vyzněl i po hudební stránce přirozeně. O Kalabisových bachovsky okouzlených, a přesto moderních Šesti dvouhlasých kánonických invencích, z nichž byly pro tuto nahrávku vybrány první čtyři, se už nejednou psalo. V podání Lukšaité-Mrázkové zní tyto krátké skladbičky v pestře odstíněné výrazové škále (vtip Allegra viva, překvapivě zpěvné Allegro teneramente, tajemné zámlky v Andante con molta sensibilita apod.). S rozvážným tempovým plánem a současně uvolněnou fantazií přistupuje interpretka k druhé povinné soutěžní skladbě této nahrávky v podobě Temlova Diptychu z roku 1998 – je pozoruhodné, že i ony dra-matizující modely zde vyznívají rozkoš-ně hravě. S chorálově vy-ústěnou Martinů Sonátou z roku 1958, v níž se mimochodem jako v jediné skladbě tohoto snímku ozývají skutečně české intonace, sledujeme nádhernou práci s rejstříky – oproti předcházejícím kreacím jde o jiný svět, hladivý cembalový lyrismus. Interpretační vrchol nahrávky přináší na závěr zařazená Ebenova Sonáta z roku 1988, s originálně zakomponovanou chorálovou symbolikou, vycizelovanou zvukovostí a nervními partiemi, při jejímž poslechu jako bychom se v některých momentech ocitali uprostřed nějakého nádherného cembalového víru. Kvalita exponovaných nástrojů (šest skladeb je nahráno na cembalu zn. Robert Goble z roku 1992 a jedna na cembalu zn. Ammer) uspokojí nejnáročnější posluchače, v reálu bychom takové zvukové plasticity, jakou nám na-hrávka zprostředkovává, mohli dosáhnout pouze v ideálních akustických podmínkách. Také vybavení brožůrky odpovídá významu nahrávky.