Scéna.cz 

Hudební rozhledy v prosinci 2010

Houslistu, dirigenta, nakladatele a organizátora Oldřicha Vlčka (1950) netřeba čtenářům Hudebních rozhledů představovat: stačí připomenout, že se narodil ve Strakonicích, že hru na housle studoval u Bohumila Kotmela a na Akademii múzických umění v Praze u Nory Grumlíkové a dirigování u Václava Neumanna a na kurzu v italské Sieně. Brzy po ukončení studia se stal koncertním mistrem a dirigentem Pražského komorního orchestru a v roce 1976 založil komorní orchestr s původním názvem Bohemia, který pak přejmenoval na dnes už doma i za hranicemi dobře známý soubor Virtuosi di Praga, jehož uměleckým vedoucím, sólistou, dirigentem a také manažerem je podnes. Založil a vede rovněž soubory Virtuosi Quartet a Virtuosi Sextet a mimo uvedené aktivity, kam spadá i tříleté hostování na postu koncertního mistra orchestru ND v Praze, založil a vede produkční agenturu a vydavatelství Lupulus, a nepominutelná je rovněž jeho zásluha na vzniku a realizaci festivalu Pontes.

Již po čtyřicáté sedmé se konal v Praze Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha. Ve dnech 16. až 20. 10. hostil zástupce z 22 zemí, které vyslaly do soutěže 96 programů. Jediný televizní festival věnovaný hudbě a tanci byl letos ve znamení změn. Poprvé se konal na podzim místo tradičního května a zmenšil se také počet soutěžních kategorií. Místo tří zůstaly pouze dvě – Hudba na obrazovce a Dokumenty o hudbě a tanci. Změna v datu byla vyvolána i mezinárodními ohledy – původní termín na jaře kolidoval se zasedáními EBU a IMZ, a tak měl vliv i na menší zahraniční účast v Praze. Hlavní organizátor festivalu, Česká televize, má v osobě jeho ředitele Vítězslava Sýkory v čele zkušeného praktika, který se snaží přizpůsobit době s jejím příkazem „Šetřit, šetřit!“ Proto i snížení kategorií, proto i méně večerních programů otevřených pro veřejnost. Na druhé straně však přibylo představování některých zahraničních stanic či premiéry vybraných pořadů v řadě Golden Prague Premieres.

Letošní Salcburské slavnosti, skvělá vizitka Mozartova rodného města, byly obzvláště sváteční: slavilo se totiž devadesátileté výročí jejich vzniku – a to jak jinak než ve velkolepém stylu. K historii festivalu tak vyšla vázaná, celobarevná publikace, v Muzeu Salcburk připravil podle její osnovy tým odborníků fundovanou a zcela vyčerpávající výstavu, a stranou nezůstala ani historie koncertních budov, které festival užívá, a k níž si mohli přečíst informace a prohlédnout fotografie návštěvníci oper a koncertů ve Velkém festivalovém domě. Pochopitelně, že ty tvořily základ celého festivalu, a tak jsme mohli vybírat ze sedmi oper, devíti divadelních her a celkem pětasedmdesáti koncertů, součtem jejichž provedení bychom se dostali ke sto devadesáti představením během pěti týdnů ve čtrnácti festivalových prostorách. Jako pokaždé však patřila k největším lákadlům zejména operní představení, v jejichž nabídce se tentokrát objevila i světová premiéra opery Dionysos Wolfganga Rihma.

Arnošt König, který se již od dětského věku začal postupně učit hrát na housle, violoncello a flétnu a teprve v šestnácti se díky náhodě setkal se svým později milovaným hobojem, byl profesorem Pražské konzervatoře ve hře na tento nástroj přes čtyřicet let (1870 až 1913). Dne 2. prosince 1910 u příležitosti Königova tehdy čtyřicetiletého působení na této škole uspořádalo vedení konzervatoře na jeho počest velkou oslavu. Na ní jubilant obdržel medaili za zásluhy a věrnost pražské hudební škole, kterou mu udělil císař František Josef I. O necelý rok později – v květnu 1911 – oslavila Pražská konzervatoř hudby 100 let své existence, a tehdy rakouský císař propůjčil Arnoštu Königovi Rytířský kříž za zásluhy o rozvoj hudby v Čechách. Jde sice již o události daleké hudební minulosti, ale protože letos uplyne od prvního ocenění Köni¬gových hudebních zásluh 100 let, rozhodli jsme se otisknout vzpomínku na tohoto výjimečného hudebníka z pera jeho pravnuka, Jindřicha.