Scéna.cz 

Očekávané Svěcení jara

Jak předeslal šéf baletu Národního divadla Petr Zuska v úvodním slovu první baletní premiéry ND této sezóny, večer věnovaný pouze jeho choreografiím je záležitostí nedostatku financí, nikoliv toho, že by si tímto mínil přivlastnit monopol na taneční produkci.
Program sestával z pěti skladeb, tří starších DÉJA VU, LYRICKÁ a EMPTY TITLE, vsazených mezi dvě letošní u nás ještě neuvedené - PRVNÍ SYMFONIE D-DUR Gustava Mahlera na počátku a SVĚCENÍ JARA v závěru.

„1. symfonie D-dur“, vytvořená speciálně pro světovou výstavu EXPO 2010 v Šanghaji, byla pojata v čistě klasické estetice – výrazové prostředky neoklasiky, kostýmy a světla v modrých, bělavých a narůžovělých nuancích, vše podřízeno Mahlerově hudbě (část první věty a druhá a třetí věta). Ústřední pár – Michal Štípa a Nikola Márová (v alternaci Michaela Wenzelová a Jiří Kodym) ve světlých odstínech jakoby představoval lyrickou melodii, do níž vstupují hlubší a intenzivnější tóny– tanečníci v temnějších kostýmových variacích. Střídají se mužská a ženská sóla a duety, rozvíjené dalšími hudebními motivy- dalšími postavami, jednotlivé úseky akcentované sborovými diagonálami. Nešetří se půvabnými piruetami, skoky, ladnými figurami, kde vyniká postava tanečníků a krása kostýmů (Roman Šolc). S posledními zvuky hudby stejná počáteční póza hlavního páru, kolem nějž přes scénu procházejí všichni zúčastnění. Mohl-li celý kus připadat někomu příliš klasický, je tady vždy možnost věnovat pozornost více Mahlerově hudbě – Petr Zuska doporučil divákům i tuto variantu. Nejedná se o žádný experiment, ale o něco, co se prostě největšímu podílu diváků nemůže nelíbit.

„Děja vu“ pochází z roku 2007 a byla určena pro Adélu Pollertovou a Alexandra Katsapova při příležitosti jejich hostování na Balet Gala v německém Kielu. Pražské obecenstvo Deja vu vidělo v ND na Balet Gala v roce 2008.
Podkladem je opět převážně klasická hudba – Fryderyk Chopin a Nicolo Paganini (v poslední části Nino Rotta) takže i tady by mohlo eventuálně platit to co v prvním případě. Zde se ovšem představení posouvá do jiné stylové roviny. Ještě než vstoupí na scénu hlavní hrdinové, upoutá nás nasvícení – podélný pruh světla v předním plánu. Po této světelné cestě se pohybují tanečníci Adéla Pollertová a Alexandr Katsapov (v alternaci s Editou Raušerovou a Karlem Audym). Muž kráčí s rozmáchlými gesty, žena s gracilnějšími pohyby jakoby jej stále doháněla nebo předháněla ve snaze srovnat se s ním. V souzvuku s Chopinovou klavírní hudbou tvoří pózy s miniaturními pomlkami jako sled filmového pásu. Dění se rozrůstá na celou plochu, přechází mezi zadním a předním světelným pruhem. Vztah asi nefunguje jak by měl, přes velké doprošování muž partnerku odmítá, jí zůstává jen jeho košile.
Rozehrává se konflikt, v konfrontaci strhává muž strhává partnerce sukni, ta po něm rozzuřeně vrhá boty. Vibrace houslí Paganiniho hudby podkreslují rozvibrované emoce ženy- vztek, rozrušenost, ublíženost, jejichž vynikajícímu vyjádření v podání obou představitelek se přes soucitnou účast nelze nezasmát.
Bavit se nepřestaneme ani po výměně rolí ve třetí části. Muž v sukni a špičkách tančí part ženy, která v přichází kalhotách a napodobuje mužovu chůzi. Zdá se, že pro správný vztah je to to pravé. Dílko, rozvržené na základě klasického tanečního pas de deux, k zasmání i zamyšlení (obě představitelky nejen s pohybovou bravurou ale i se skvělým smyslem pro komiku) s mnoha skvělými choreografickými nápady, estetickými přechody, makro i mikrogestikulací, kde se ukázkově podařilo propojit pohyb, hudbu a světlo do velmi funkčního vztahu.

Snad nikoliv jen z úsporných důvodů je partnerem Zuzany Susové ve skladbě „Lyrická“ sám Petr Zuska (v alternaci Zuzana Šimáková a Viktor Konvalinka). Složil ji pro Evu Horákovou – Raisovou v roce 2008 pro Balet Gala a byla uvedena vedle Budapešti a Bratislavě také na EXPO 2010 v Číně. Pohybová ilustrace rusínských, východoslovenských a ukrajinských balad vyjadřuje především city – lásku, strach za samoty, smrt. Duet ženy a muže, který již zemřel nebo možná ani nikdy nežil, choreograficky vyjadřuje rytmus lidových písní i odchylky od něj typické právě pro tento druh. Lze si obtížně představit, že skladba byla ušita na tělo jiné tanečnice než Zuzany Susové – nadané vedle tanečního umění také velkou schopností přesvědčivého vyjadřování emocí. Přestože při porovnávání s Viktorem Konvalinkou je projev Petr Zusky jaksi důstojnější, je obdivuhodné, že při své náročné funkci je schopný takového výkonu.

Pro Nikolu Márovou a Michala Štípu složil Petr Zuska duet „Empty Title“. Poprvé byl uveden v roce 2009 v Ústí nad Labem.
„Zkouška“ tanečního páru zahrnuje ukázku z tanga i moderny. Odehrává se kdesi v kabaretu, kde v nablýskaných kostýmech s úsměvem na tváři předvádí dvojice svůj tanec, než je zastaví režisér a vyžádá si něco jiného. Divadelní maska padá, mění se hudba a styl, oba tanečníci se stávají se sami sebou, do ničeho se nestylizují a vyjadřují své skutečné pocity. Ani to se režisérovi nezdá a tak si vyžádá návrat k původnímu tanci. Skladba Empty Title - „bez titulu“ doslova „prázdný titul“ i když s náznaky myšlenkového přesahu týkajícího se manipulace a hledání identity a přes profesionální provedení (Nikola Márová a Michal Štípa v alternaci Magdaléna Matějková a Richard Kročil) se nevyznačovala velkou originalitou a působila jako více jako doplněk programu poskytující oddychový čas před vstupem do finále.

Se zvědavostí se očekávala pražská premiéra Svěcení jara, baletu se složitou minulostí. Nejnovější nastudování mělo premiéru 2. února tohoto roku v Perthu v Austrálii a Petr Zuska jej složil na vyžádání pro soubor West Australan Ballet.
Skladatel Igor Stravinskij se námětem zabýval již při psaní Ptáka Ohniváka, ale k myšlence zkomponovat balet, který by zobrazoval pohanské rituály starých dob a stal se obrazem podstaty ruské duše, jej přivedl malíř, historik a archeolog Nikolas Roerich. Premiéra baletu, který měl dvě části a představoval rituály víceméně autory vymyšlené než autentické, se konala v roce 1913 v Paříži. V choreografii Václava Nižinského ji uvedl Ballets Russes de Diaghilev. Pařížskou premiéru provázel skandál a velké nepochopení, dokonce po několika reprízách musel být balet stažen z repertoáru. Novou verzi vypracoval choreograf Leonid Mjasin (1895–1979) po první světové válce, kdy už původní choreografie Nižinského byla prakticky zapomenuta. Její premiéra se konala v roce 1920. V roce 1930 byl uveden balet v New Yorku v Metropolitní opeře a hlavní postavu dívky -Vyvolené tančila Marta Graham. Od té doby se balet začal s různými obměnami šířit po světových scénách.
V Čechách bylo Svěcení jara inscenováno Lubošem Ogounem v roce1964 v Brně, dále např. ve Státní opeře v Praze Petrem Šimkem v roce 2000, nová verze 2002 a Zuskovo zpracování je již desáté v pořadí.

Skladba začíná velmi originálně –na scéně se zjeví ohromný totem, mohyla, pyramida s monumentálními plastikami – světlo teprve v příštím okamžiku odhalí propletená lidská těla. Ze skrumáže se vzpínají ruce, „nahá“ těla - v trikotech tělové barvy se zlatými pásy - barvy ohně- se pomalu odpoutávající od dřevěné konstrukce. Nad sebou navršené trámy stáčející se do spirály na čtvercové podestě se stanou osou, kolem níž se otáčí svět, osou předkřesťanského slunečního kříže, svastiky. Je to zároveň pohřební hranice pro oběť a prostor pro „práci“ tanečníků stejně důležitý jako povrch scény. Vystupují a sestupují po jeho stupních, obíhají jej ve směru slunečního pohybu ve smyslu rituálního otáčení, tvoří ve čtveřicích ramena kříže, „loukotě“ posvátného kruhu. Také dívka – oběť a její protějšek Kristýna Němečková a Viktor Konvalinka (v alternaci Klára Jelínková a Alexandr Katsapov) postupují ve svém tanci přes čtyři pole vymezená křížem, nejdříve pomyslným pak skutečným. Přestože se dvojice objevuje v některých chvílích osamocená, důležitější je celek. Individualita a sebevyjadřování sem nepatří. Společenství vytváří společnou energii, zdvihá se a klesá k zemi jakoby v předznamenání plamenů zapálené hranice, svíjí se v orgiastickém nadšení. Tančí kolem dřevěné konstrukce kosmické osy, jež je pevným bodem, ale zároveň jí i otáčí jako hnací síla dění. Závěr je stejně efektní jako počátek - v zádním plánu padá opona a prudké světlo „zažehuje“ hranici – pyramidu lidských těl, dívka umírá a oběť je naplněna.
Scéna doslova nabitá Stravinského hudbou a „zmítáním“ lidských postav poskytuje v každém okamžiku složitý obraz vyžadující divákovu soustředěnou pozornost.
Choreografická ekvilibristika, dynamismus, atletické výkony interpretů, to vše je obdivuhodné, ale schopnost strhnout do tohoto víru společenství diváků jej již menší. Jakoby se extatičnost omezovala na prostor tance a mimo něj ztrácela na síle, působila vizuálně bez silnější rezonance s emocemi.
Přesto představuje Svěcení jara vyvrcholení tanečního komponovaného večera z domácí dílny, při jehož sledování žádné skandály nehrozí, ani skutečnost, že by se obecenstvo nudilo. Naopak kdo má zájem o tanec, najde zde namícháno ve vhodném poměru ode všeho - klasiky, folkloru a společenských tanců i moderny.