Scéna.cz 

Othello

Choreografa maďarského původu Youri Vamose, známého novými úpravami klasických baletů, lze už takřka počítat ke kmenovým figurám našeho baletu. Pro Národní divadlo zinscenoval v roce 2004 svou verzi Čajkovského Louskáčka a v roce 2006 Prokofjevova Romea a Julii, obě s velkým úspěchem stále v repertoáru. Ve Státní opeře měla loni v prosinci premiéru Spící krasavice? a brněnské Národní divadlo uvádí Coppélii z Montmartru.

Youri Vamos vystřídal ředitelské posty v několika renomovaných evropských baletních souborech a loňského roku ukončil svou třináctiletou kariéru u Deutsche Oper am Rhein. Uvolněný tvůrčí potenciál nasměroval do tvorby nového dějového baletu na klasické téma přímo pro soubor baletu ND, a tak Praha zažívá v těchto dnech ne zcela obvyklou taneční událost - světovou premiéru světového autora.

Shakespearovo drama lásky a žárlivosti je osou, kolem níž Vamos nechává roztáčet emocionální smršť, vygradovanou od nejjemnějších záchvěvů čisté lásky po smrtící zuřivost, daleko silnější než jaké jsou schopná slova. K vyjádření nepatrných citových nuancí, poryvů vášně a zloby, zmítání se v rozporuplnosti si zvolil Vamos expresivní Janáčkovu hudbu, plnou nejrůznějších nálad. Z největší části symfonickou suitu Taras Bulba a Suitu pro smyčcový orchestr (vedle Sinfonietty, Lašských tanců a dalších), které jsou podkladem svérázného mnohomluvného tanečního jazyka, používajícího jak prvky neoklasické tak moderní. Ať jsou sebemenší či rozmáchle zabírající celý prostor, vždy něco sdělují, vypovídají o nějakém stavu duše, není nejmenší okamžik, který by nebyl naplněn významem a divák je nucen jim věnovat soustředěnou pozornost v každé vteřině. Hudba a pohyb rytmizují děj do dynamických a lyrických pasáží, momentů výrazně maskuliních např. Othello a bojovníci, Jago, proti nimž stojí křehká ženskost Desdemony či slabost a ustrašenost v postavě Emilie. Protiklad ženského a mužského zdůrazňuje také ohromná mužská a ženská ruka, které se postupně snášejí na scénu nebo zdvihají, aby se spojily v okamžiku projevené lásky. Mimo rytmus dějové linie zahrnující všechny podstatné body příběhu i když různě variované – Othello jako úspěšný válečník, láska k Desdemoně, žárlivost Rodriga, Jagova nenávist, intrika s šátkem až po tragický konec, je zde i jakési „příčné“ členění, v němž po dobu, kdy postava prožívá svůj vnitřní děj, vše kolem „zamrzne“ a zastaví se čas.

Protože hrdinové jsou „postavy z masa a krve, s nohama v bahně, hlavou v oblacích a mečem v ruce“ jak říká Youri Vamos, je na zde na místě nejen výborná taneční technika ale i dramatický výraz. Richard Kročil v postavě Othella, ztělesnění primitivní mužské síly, zvýrazněné kostýmem, v blízkosti Desdemony propadajícího se do něžných tónů, vášnivého milovníka, zasaženého do hloubky duše vymyšlenou pomluvou, trpícího k smrti, zmítajícího se mezi láskou a nenávistí, podléhajícího neovladatelné žárlivosti, byl v tomto směru více než přesvědčivý. Nejinak zpočátku váhající, bojácná, nakonec odvážně milující Desdemona Zuzany Suzové, ochromená hrůzou a nechápající Othellovu zuřivost, marně se snažící ospravedlnit, i Viktor Konvalinka, holohlavý Jago, předstírající přátelství a postraními gesty vyjadřující pohrdání a nenávist, intrikán, obklopen oblakem špatnosti nebo zamilovaný a žárlící Roderigo Alexandra Katsapova. Snad nejsilněji po všech stránkách zapůsobily sólové a společné výstupy ústřední dvojice - scény sbližování, svatební noc, Othellův omyl a pomsta. (Naproti tomu by se rezervy v přesnosti a synchronizaci daly najít v práci sboru a skupinových scénách).

Neméně důležitou součástí než je choreografie a Janáčkova hudba v podání orchestru ND pod vedením Davida Švece byl scénický rámec německého divadelního výtvarníka Peta Halmena- ohromný centrální kotouč světla měsíce(?) a jeho odraz na taneční ploše, jehož bledá barva se se vzrůstající intenzitou emocí barví do krvava, genderové symboly gigantická mužská pěst a bílá ženská ruka, které mohou někdy poněkud „přehlušit“ tanečníky.

Propracovanost a bezvadná souhra všech složek vydaly velmi kompaktní představení, zkoncentrované do poměrně nedlouhého časového úseku, vyzařující velkou energii. Jde-li choreografovi a režiséru Vamosovi o to, aby diváky nejen pobavil, ale aby se jich představení hlouběji a trvaleji dotklo, bezpochyby se mu to podařilo na sto procent.