Scéna.cz 

Don Quichotte ve Státní opeře Praha

Státní opera Praha nastudovala nový titul. Od poloviny března uvádí heroickou komedii Julese Masseneta Don Quichotte. Hudební nastudování a 1. dirigent Heiko Mathias Förster; režie Jiří Nekvasil; scéna Daniel Dvořák; kostýmy Josef Jelínek; choreografie Števo Capko; 2. dirigent Tomáš Brauner; sbormistři Tvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Další představení: 20. 3., 31. 3., 7. 4., 14. 4., 21. 4., 12. 5., 2. 6. 2010 (vždy v 19.00 hodin).

Současná inscenace Massenetova Dona Quichotta se uskuteční 100 let od světové premiéry v Monte Carlu (19. 2. 1910) a 45 let od poslední inscenace v Praze. Ta se odehrála v tehdejším Smetanově divadle, v nastudování dirigenta Alberta Rosena, režii Luďka Mandause a výpravě Květoslava Bubeníka; v době od 29. 1. 1965 do 19. 3. 1967 zaznamenala 18 repríz. V titulní roli, pro niž byl předurčen již svou fyziognomií, tehdy exceloval basista Eduard Haken (22. 3. 1910 – 12. 1. 1996), od jehož narození uplyne letos v březnu sto let. Premiéru inscenace Dona Quichotta věnuje Státní opera Praha jeho památce.

Jules Massenet (1842–1912) byl nejpopulárnějším francouzským skladatelem poslední čtvrtiny 19. století a začátku 20. století. Dokonale znal vkus tehdejšího publika, kterému nabízel skvěle namíchanou směs romantické melodie, náboženského symbolismu, exotického prostředí i inspirace historickým odkazem a literaturou. Není divu, že ho diváci milovali. Měl také neomylný divadelní instinkt a navíc důsledně dbal na inscenační podobu svých oper. Do partitur vpisoval poznámky týkající se kostýmů, scénické výpravy, režie i důrazné pokyny pro pěvce. Velkou pozornost věnoval výběru interpretů premiér svých oper a většinou se účastnil zkoušek od samého počátku. Plnil vlastně funkci korepetitora: pilně zkoušel s pěvci, které doprovázel na klavír.

„ Když jsme se scénografem Danielem Dvořákem přemýšleli o režijně-scénografické koncepci, chtěli jsme se vyhnout klišé zavedených představ Dona Quichotta – v brnění a s kopím, jak rytíře známe z kreseb francouzského malíře Gustava Doré. Naším cílem bylo najít tvar scénického obrazu, který je přítomen v Massenetově lyrické hudbě, zachytit pocity smutku a nostalgie a zároveň i realitu, která přechází do fantazie, aniž si toho všimneme. Nakonec jsme našli inspiraci v atmosféře italského filmového neorealismu přelomu 50. a 60. let a také trochu v tvorbě Federika Felliniho z té doby. Najednou jsme zde pocítili stejný pocit jako v Massenetově hudbě – smutek a zároveň snovost, realitu i touhu po iluzi. Zvolili jsme téměř prázdné jeviště, které znázorňuje jakýsi pozemek za filmovým studiem. Ale vše vnímáme pouze v rovině pocitové, můžeme být také někde úplně jinde, je to hlavně magický prostor divadelní metafory. Jsme v mezičase – jakoby skončilo natáčení jednoho filmu a natáčení druhého se teprve připravuje. Skončila jedna iluze a druhá se teprve chystá. Dulcinea je dívka jako z italských filmů, možná herečka, možná ne, Don Quichotte a Sancho Panza jsou vysloužilí klauni, které už vlastně nikdo nepotřebuje, jejich sláva, byla-li někdy nějaká, je minulostí. Někdy se jim zasmějeme, ale zároveň s nimi máme soucit, umíme je však i chladnokrevně využívat. Nicméně obě postavy se v podobě, jak ji známe z Doréových ilustrací, občas na jevišti objeví – jako zrcadlo našich dvou klaunů, jako další součást snové roviny,“ říká k nastudování režisér Jiří Nekvasil.

Obsazení: Dulcinea - Galia Ibragimova nebo Andrea Kalivodová; Don Quichotte - Rubén Amoretti nebo Ivan Tomašev; Sancho Panza - NoĚ Colín Arvizu nebo Jakub Kettner; Pedro - Hana Jonášová nebo Věra Likérová; Garcias - Alena Miro nebo JeanettE Zsigová; Rodriguez - JOSEF Moravec nebo Martin Šrejma; Juan - Jiří Hruška nebo Jan Ondráček a Šéf banditů - Martin Sochor.