Scéna.cz 

Legendární „pařížské“ album Vladimíra Merty vychází poprvé v Česku

V prvním listopadovém týdnu vychází v České republice oficiálně poprvé legendární „pařížské“ album písničkáře Vladimíra Merty BALLADES DE PRAGUE. Deska, jejíž původní verze má dnes mezi sběrateli cenu zlata, je součástí edice Olivovníky vydavatelství Galén a na české pulty se dostává při příležitosti čtyřicátého výročí jejího prvního a dosud posledního vydání v Paříži v lednu roku 1969.

„Současné reedici předcházelo složité pátrání po původním masteru a dvouleté vyjednávání s řadou firem, které postupně přebíraly práva a povinnosti zkrachovalé společnosti Disque Vogue,“ říká Luboš Houdek z Galénu a pokračuje: „Nakonec jsme zjistili, že originál magnetofonového pásu se nedochoval, proto jsme použili autorův přepis dlouhohrající desky s dobovým zvukem.“

„Pražských balad z Paříže“ je celkem osm; krom Mertovy autorské tvorby, zastoupené například písněmi „Chtít chytit vítr“ nebo „Pomeranče Hieronyma Bosche“, obsahuje album i několik lidových písní, mezi nimi koledu „Nesem vám noviny“ nebo Mertovu verzi lidovky „Kočka leze dírou“, jejíž autorství mu bylo dnes již neexistující vydavatelskou společností omylem původně připsáno. Deska vychází v exkluzivní podobě, vnitřní pošetka je replikou původního obalu, dvacetistránkový booklet obsahuje jak autorovu vzpomínku na nahrávání, tak původní text, který Merta sepsal při příležitosti pařížského vydání alba v roce 1969, dále fotky z Paříže i z Prahy a řadu dokumentů z Mertova archivu, z nichž mnohé jsou uveřejněny vůbec poprvé.

Podzim 1968 trávil Vladimír Merta na studijním pobytu v Paříži, kam se před tím dostal jako do vysněného města v rámci několika „budovatelských“ táborů. Okolnosti vzniku alba – jehož několik výlisků Merta z Paříže odeslal do Prahy a další kusy si z Francie dovezli zpěvákovi příznivci, a jehož pak u nás kolovalo několik „podomácku“ vyrobených verzí – pak popisuje písničkář následovně: „Začínala zima, šoural jsem se po Paříži pomalým krokem bezdomovců a potkal Jeňýka Pacáka. Pískal si na flétničku a vzal mě s sebou do sídla společnosti Vogue. – Nějaká holka nám vyjednala pracovní večeři. Ztratíš se v davu, nažerem se, pojď se mnou, zahrajem si na flétny... Z večeře sešlo, z desky Olympicu taky. – Máte exkluzivní smlouvu se Supraphonem, tím to končí. – A kdo je ten tulák vzadu, ptal se ředitel. – Ále, ten si jen tak brnká. – Ředitel zazvonil, cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole – Máš exkluzivní smlouvu, zeptal se mě. – Ne – Fajn, natočíme ípíčko. – Rozešli jsme se, čtrnáct dní nikdo nevolal. Pak že mám být druhý den v devět ve studiu. Za dva dny jsme byli hotoví. Začal jsem se balit. Ředitel: – Co je? Natočíme rovnou LP!“ A příběh uzavírá: „Jakmile moje deska vyšla, chodil jsem po velkých obchodech a ptal se, co je nového. Všude mi cpali Cohena. – A něco z nějaké jiné země nemáte? – Ne. – Byl jsem jak opařený. Nakonec jsem se našel zastrčený v koutku – vedle české dechovky!“ Celé vyprávění o téměř náhodném vzniku legendární desky, i to, zda a kolik za ni dostal peněz, je možné si přečíst v bookletu nového vydání.