Scéna.cz 

Momo a zloději času v Dlouhé

Příběh začíná už před začátkem představení, kdy se v publiku míhají zvláštní postavičky, které jako by vypadly z pohádky... A pak se začne hrát na scéně. V jednom městečku, kde šťastně pobíhají děti a svět dospělých je poklidný a přátelský. V polorozpadlém altánku za městem se zčistajasna objeví dívenku Momo, se kterou se všem krásně povídá. Jako by se v tu chvíli zastavil čas. Kudrnatá mlčenlivá černovláska umí krásně naslouchat a hrát si s ostatními dětmi. Do téhle idylky ale jednoho dne vstoupí podivní šediví muži. Nikdo netuší, že to jsou zloději času – nabízejí sice lidem ušetření jejich času, kterým údajně plýtvají. A tak se z poklidného městečka stává uspěchané místo plné sobeckých lidí, kterým čas zoufale chybí a nemají jeden na druhého čas. Paralela je jasná- dnešní svět workoholiků, kteří nemají čas na ději, a snění, na hraní si. A tak nezbývá, než aby se dívka „odnikud“ pokusila pomocí pána času Mistra Hóra a pomalé Želvy svět zachrání.

Nové inscenace v pražském Divadle v Dlouhé se ujal režisér Jiří Havelka, který román Michaela Endeho zdramatizoval a zrežíroval. Na pomoc mu přispěchal Marek Zákostelecký, který vytvořil pohádkovou scénu s mnoha proměnami (mj. palác času Mistra Hóry s velkou prosvětlenou stěnou v pozadí s mnoha nakreslenými nástěnnými hodinami). Zákostelecký je také autorem kostýmů, kde kontrastují veselé pestrobarevné kostýmy dětí i dospělých z městečka a šedivé stínové zjevy zlodějů času, kteří doslova „plují“ po scéně sem a tam.

Je to představení poetické, má v sobě magii, ale zároveň i zdlouhavost. Problém patrně spočívá u v samotné dramatizaci. Téma, které je Havelkovi blízké a které se v nejrůznějších formách objevuje ve většině jeho projektů (nedávno jsme mohli vidět přehlídku působivých inscenací na toto téma v Ypsilonce), jako by se tady zarazilo o text předlohy. Mnoho (vážných) myšlenek, jakási přehnaná úcta ke slovu, zdvižený ukazovák – a tedy méně možností improvizace, méně hravosti a téměř žádný humor. Je to zvláštní, Havelkovy inscenace pro dospělé jsou paradoxně mnohem hravější, zábavnější a také kratší. Příliš mnoho je třeba dovyprávět (Mistr Hóra v provedení Jaroslavy Pokorné), a většina herců se omezuje na deklamaci slov, které je třeba vyslovit. A přitom právě herci Divadla V Dlouhé dokážou skvěle improvizovat a hrát si. Ale tady se zdá, jako by všichni tak trochu „zatuhli-“ zřejmě tváří v tvář šedivým stínům zlodějů času... A tak v inscenaci vítězí moralizování na téma zbytečné uspěchanosti současného světa a nutnosti vrátit se k idyle „starých zlatých časů.“ A tak v paměti nejvíce utkví skvělá Magdalena Zimová jako Želva, jejíž výstupy pravidelně vzbuzují výrazné reakce u publika. Inscenaci by bezesporu prospělo zkrácení a větší prostor pro hravost na úkor vznosných slov.

M. Ende: Momo a zloději času / Divadlo V Dlouhé
Překlad Milada Misárková, scénář a režie Jiří Havelka, scéna Marek Zákostelecký, hudba Dominik Renč, dramaturgie Štěpán Otčenášek
Hrají: M. Doležalová, Č. Koliáš, M. König, I. Lokajová, J. Pokorná, P. Varga ad.