Scéna.cz 

Mnoho povyku pro nic ve Švandově divadle

Do Švandova divadla se vrátil Shakespeare, tentokrát v komedii „se stínem“ Mnoho povyku pro nic. Shakespeare byl vždycky zrcadlem doby, a budeme-li takto číst Langovu nejnovější inscenaci, vyplyne nám nejspíše jako hlavní téma povrchnost doby, která posuzuje vše jen podle vnějškové líbivosti a finanční výhodnosti. Jako další tu můžeme číst motiv nemožnosti normální domluvy obou pohlaví a podivnou neurózu, vrtkavost a naivitu postav, která mnohdy fatálně zamotá zdánlivě jednoduché a pohodové situace. A pak je tu i téma zrcadlení. Ostatně, iluzorní zrcadla jsou na scéně fyzicky přítomna. Zároveň máme dojem, jako by jedna situace byla zkresleným přeodbrazem další.

Celý děj začíná ve chvíli, kdy z války (tedy triumfálně s kanónem), ještě zaprášení z bojišť, přijíždějí vojáci do malebné Messiny, která se zdá být rajskou zahradou. Konec války ovšem přináší předzvěst nudy a strach z toho, že se nebude nic dít, a tak je třeba vymýšlet, jak se zabavit a eventuelně se i před dalším odchodem do dálek finančně zabezpečit (to se rozumí, že výhodným sňatkem). Drobné i větší „zábavné“ podrázky jsou na denním pořádku, ale nikdy se nedá tušit, jak celá věc dopadne. A tak se z Benedicka a Beatrice, prezentující zpočátku okázale vzájemnou nenávist (ale jinak spíše touhu dokazovat svou nezávislost a zastřít rozpaky), „jen s malou pomocí přátel“ stanou půvabné vrkající hrdličky. Na druhé straně průhledná ďábelská intrika zlotřilého Dona Johna dokáže v mžiku zvrátit šťastnou chvilku v tragédii.

Buranství přítomných pánů, byť jsou to vesměs šlechtici, je zřetelné. V nejčistší (a nejhumornější) podobě je ukazuje dvojice guvernéra Leonata (Stanislav Šárský) a jeho bratra (Ladislav Trojan j.h.), v tvrdší a intrikánštější poloze střední generace příchozích z války - lehce prkenných, až komiksově zkreslených postav knížete aragonského (Vladimíra Limra) či zlosyna Dona Johna a jeho kumpána (Pavel Juřica a Tomáš Pavelka), a v nejpokleslejší podobě dvojice dvou popletených plebejců (Jaroslav Šmíd a Luboš Veselý). Tuto koncepci postav ještě umocňují detaily - čůrání do bazénku na ukrytého Benedicka, který pak vyleze s mokrou hlavou, či humorně laděná rozprava pánů, kteří právě způsobili (zdánlivou) smrt křehké nevinné hrdinky ad. Mladí (a již z médií populární) hostující herci Tereza Voříšková a Matouš Ruml, zřetelně sloužící tomu, aby přitáhli do Švandova divadla mladé publikum, si s postavami Héro a Claudia nevěděli tak úplně rady. Jsou samozřejmě půvabní svým mládím, ale to je asi tak vše, co se o nich dá říci. A tak zdaleka nejnormálněji a nejpochopitelněji působí ústřední dvojice – Benedick Kamila Halbicha a Beatrice Jany Strykové. Vedou své postavy jasně s lehkou elegancí, a dokážou se vyrovnat i s nelogičnostmi textu. Nejsou-li na scéně, netrpělivě na ně čekáme, aby dali příběhu nový tah. Právě z toho důvodu působí některé scény až příliš zdlouhavě a nepatřičně. Bylo-li úmyslem zdůraznit podivnost této Shakespearovy komedie, pak se to dokonale povedlo. Problém je ovšem ten, že se divák příliš nebaví.

William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic
Překlad: Martin Hilský, dramaturgie Markéta Bidlasová, scéna Charles Erven, kostýmy Ivana Brádková, hudba a režie Michal Lang.
Hrají: Viktor Limr, Kamil Halbich, Matouš Ruml, Pavel Juřica, Tomáš Pavelka, Milan Kačmarčík, Stanislav Šárský, Tereza Voříšková, Jana Stryková, Ladislav Trojan, Apolena Veldová, Robert Jašków, Klára Klepáčková/ Lenka Ouhrabková, Luboš Veselý a Jaroslav Šmíd.