Scéna.cz 

Dvakrát Letí s Ravenhillem

Soubor Letí vznikl v roce 2005 – od té doby pendluje mezi nejrůznějšími pražskými scénami. V současné době se vrátil do Studia Švandova divadla, a kromě toho se pravidelně objevuje na scéně Akropole. I přes existenční potíže se nevzdává svého chvályhodného úmyslu uvádět v české premiéře původní, dosud neuváděné hry současných autorů,a to jak v inscenacích, tak v projektu scénických čtení.
Je logické, že při této orientaci nemohli minout jednoho z nejvýraznějších současných anglických dramatiků - Marka Ravenhilla. V současné době uvádějí dokonce dvě jeho hry.

Hra Domeček pro buzničky (matky Kapavky) z roku 2000, uváděná v Akropoli, se zabývá tématem, které v dnešní době autor už opustil – tedy zkoumání historie a společenského zařazení gay komunity. Autor v ní staví do kontrastu „dřevní doby“ probouzení gayů (v době, kdy bylo třeba se skrývat, ale o to výraznější byla radost z možnosti svobodně se sexuálně vyžít v tzv. Molly houses , které rostly v Londýně poloviny 18.století jako houby po dešti) a do kontrastu staví realitu počátku 21.století, kdy se mejdan gay komunity stává vším možným, jen ne radostí... V režii Dana Špinara se představují nejrůznější mnohdy bizarní týpky gayů (Richard Fiala, Ondřej Novák, Josef Wiesner, Michal Kern, Rudolf Stärz, a Tomáš Kobr), kteří ve dvou rovinách příběhů hrají diametrálně odlišné charaktery (nejvýraznější je to asi u Tomáše Kobra, který v historické části je vlastně „ženou“ v mužském těle, toužící po normálním životě, zatímco v nové době bezcitným drsňákem, který jen pragmaticky uspokojuje svou potřebu bez ohledu na partnera a jeho „city.“). I když jde o vyhraněné gay téma, nechybí tu ženy – tu nejvýraznější, symbol všeobjímající chápavé a odpouštějící matky hraje Eva Salzmannová, jejíž image se nevylučuje s chytrou schopností svou nepuritánskou toleranci využít i obchodně. Domeček pro buzničky (u Matky Kapavky) je sice prezentován jako komedie se zpěvy (resp. muzikál), toto označení je do značné míry matoucí – alespoň v českém provedení. Hudební složka, jejímž autorem je Matthew Scott, příliš nezaujme, spíše v příběhu zvláštně překáží. A pokud jde o komediálnost, i ta je značně diskutabilní. Na člověka spíše dýchne jakýsi zvláštní pocit smutku či nostalgické něhy (která se paradoxně neprojevuje mezi gayi, ale ve vztahu k bordelmamá – Matce Kapavce). V každém případě titul, který ve své době vzbudil v Anglii senzaci, nabízí u nás dosud nevídaný, otevřený pohled na rozporuplné vztahy nikoli mezi homosexuály a herterosexuály, ale na problémy uvnitř gay komunity.

Bazén (bez vody) z roku 2006, který je právě uváděn ve Studiu Švandova divadla,. zkoumá vztahy obecně a nezapomíná ani na společenský kontext. Letí uvedlo Bazén nejprve jako scénické čtení (a to zvláštním textům, u kterých mnohdy ani netušíme, kdo z herců má říkat který text, svědčí), a po této „zkoušce“ se rozhodli pro inscenování. Režie se ujala Martina Schlegelová, čtyři bezejmenné postavy hrají Irena Kristeková, Pavlína Štorková, Michal Kern a Josef Wiesner. Tahle čtyřka „outsiderů“ si na scéně rozumí, doplňuje se, nikdo nestrhává pozornost jen na sebe na úkor ostatním. Funguje tu taková souhra, že i přes silnou stylizaci máte pocit naprosté autenticity.

Na prázdné scéně (výprava Jana Špalová) zaznamenáme jen půdorys bazénu naznačený na zemi, jedno křesílko a nad prostorem zavěšený mléčný „strop,“ vytvářející zvláštní efekt. Postavy oblečené ve výrazných barvách – zelená, červená, žlutá a modrá - se v něm odrážejí jako rozmazané pohybující se skvrny. Při úvodním šíleném tanci protagonistů můžeme mít pocit až psychedelické seance; později, když si hrdinové užívají komfortu sídla, zahaleni pouze do bílých osušek, se na stropě míhají už jen jednobarevné stíny...

Příběh,ve kterém si každý z diváků může vybrat své téma, je sice poměrně jednoduchý, ale nabízí mnoho naléhavých otázek. Situace začíná ve chvíli, kdy někdejší kamarádi - nepříliš úspěšní umělci - jdou navštívit svou slavnou kolegyni, naplnění směsicí očekávání, ublíženosti a závisti. Nejprve propadnou sentimentu při vzpomínce na „staré zlaté časy“a vše vypadá téměř idylicky. Poté, co jejich nedostižná kolegyně skočí do bazénu bez vody a zmrzačí se, návalu starostlivosti, ale i zadostiučinění za „trest“, který ji postihl. Zvrácenou touhu po tom zažít nějaké vzrušení a vydolovat „pocity“ je přivede k tomu, že začnou fotografovat jednotlivé fáze jejího postupného uzdravování s úmyslem komerčně fotografie využít. Dělají to se směsicí studu a zároveň hlubokého zaujetí pro umělecké ztvárnění „skutečného lidského neštěstí.“ V okamžiku, kdy mají pocit, že nad svou sokyní zvítězili a jsou ochotni se k ní chovat blahosklonně, ukáže se, jak je jejich pocit mylný. Zatímco svůj umělecký plán realizují jen pozvolna, procitnuvší kamarádka začne okamžitě jednat a nápad jim doslova vyfoukne. Jediné, co jim v té chvíli zbývá, je materiál zničit a znemožnit jí další výhru... Ale jejich vítězství je pochybné – je jasné, že to bude zase ona, kdo s konečnou platností zvítězí jak v životě, tak v uměleckém světě. Pomineme-li konkrétní příběh, hra Marka Ravenhilla má jasnou symboliku: celý svět je takový bazén (bez vody), ve kterém je nám dáno se plácat, ale jen někteří dokážou se v tomto nevlídném prostředí pohybovat a svou invencí ho dokonale využít ke svému prospěchu. I když se v publiku vyskytli diváci, kteří se nahlas smáli při popisech zmrzačené ženy a okamžiků, při kterých běží mráz po zádech, příliš humorného na hře není... když si uvědomíme, že taková situace není zdaleka jen vymyšlenou konstrukcí. Naopak, vztahy společnosti obecně (a umělců zvlášť), jsou zachyceny velmi reálně. Ravenhill jen jako by zveřejňoval a verbalizoval to, co se většina z lidí neodváží vyslovit nahlas, protože jim to připadá neslušné. Nejde ani tak o sprostá slova (jejichž frekvence ve hrách bývá autorovi vyčítána), ale spíše o myšlení a chování lidí, které dnes posunuje etické meze daleko za hranice snesitelnosti. Ruku na srdce, vy jste se nesetkali s tím, že člověk byl odsouzen a vyčleněn z kolektivu jen proto, že byl úspěšnější než ostatní?