Scéna.cz 

Cena pro Dušana Pařízka

Dušan David Pařízek – intendant Pražského komorního divadla – převzal v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka z rukou vedení Kulturní nadace Allianz a vedení Pražského divadelního festivalu německého jazyka cenu MAX za nejlepší inscenaci původního německy psaného textu, která vznikla na území České republiky v uplynulé sezóně. Cena mu byla udělena poprvé v historii existence ocenění za dvě inscenace vzniklé v jedné sezóně, a to za inscenaci hry Wernera Schwaba Nadváha, nedůležité: Neforemnost, která měla premiéru 18. ledna 2008 v Divadle Komedie a za jevištní adaptaci románu Franze Kafky Proces, jejíž premiéra proběhla rovněž v Divadle Komedie 3. září 2007. Inscenace Proces mj. již získala dvě ocenění, a to Cenu Alfréda Radoka v kategorii Inscenace roku a rovněž Inscenací roku byla vyhlášena v anketě Divadelního novin.

Slavnostního večera se zúčastnila také velvyslankyně Rakouské republiky paní Dr. Margot Klestil-Löffler, jejímž prostřednictvím bylo Dušanu D. Pařízkovi propůjčeno Stříbrné vyznamenání za zásluhy o Rakouskou republiku. Při příležitosti propůjčení tohoto významného státního ocenění přečetl Doc. PhDr.Milan Uhde zdravici jednatele a dramaturga divadla Deutsches Theater Roladna Koberga, ze které citujeme: „Pařízek miluje literaturu, a tu německy psanou jako by miloval s obzvláštním fanatismem. Její slova a věty jsou mu svaté víc než někomu, kdo vládne němčinou jako svou mateřštinou zcela samozřejmě (a tedy snadno může ztratit smysl pro její hodnotu). Že mezi německy píšícími autory, které Pařízek obdivuje, mimořádně vynikají ti rakouští – Werner Schwab, Elfriede Jelinek, Thomas Bernhard - , to by mohla být náhoda; zdá se mi ale pravděpodobnější, že jeho zájem vyvolávají spíš radikální postoje outsiderů, které tito autoři zaujímají a o které pak na jevišti jde; stejně tomu asi je i s určitou barokní hravostí, která nám občas připomíná, že Česko a Rakousko spravují společné kulturní dědictví. Zvláštní schopnost Dušana Davida Pařízka, pohrávat si při práci s textem i na jevišti s německou literaturou, mohu dosvědčit poté, co jsem měl v roce 2005 to štěstí stát se jeho dramaturgem. Pro berlínskou scénu Deutsches Theater tenkrát dramatizoval Zmatky chovance Törlesse od Roberta Musila s německými a českými herci. Inscenace měla premiéru na festivalu Salzburger Festspiele, hrála se téměř padesátkrát v Berlíně, padesáté představení budete brzy moci vidět v Praze. Před sto lety založil Max Reinhardt scénu Kammerspiele, tedy komorní divadlo, aby tam činil totéž, co dělá Dušan David Pařízek ve svém Pražském Komorním divadle: Reinhardt tam uváděl výlučně nové hry, přičemž mu bylo poměrně jedno, zda se jedná o světovou premiéru, nebo jestli ji hra už měla někde jinde: hlavně musela být dobrá. A výsledek: Aby si dopřálo publikum exkluzivní divadelní zážitek platilo v Komorním divadle za novou hru třikrát víc než za klasiky na vedlejší velké scéně… Možná záleží jen na tom, jaký význam se věcem přikládá. Mimochodem, byl to Reinhardt, kdo vynalezl onen dnes už zcela rozšířený výraz „komorní divadlo“, protože byl toho názoru, že divadlo potřebuje ekvivalent k tomu, co pro hudební obor znamená „komorní hudba“: je to divadelní útvar, v kterém je možné hrát intimně, jemně a sugestivně, technicky nenáročně a přímo. Mohl při tom klidně myslet i na Pařízka a jeho Komorní divadlo, které se tak nejmenuje nadarmo.. Dušan David Pařízek je – jak dokazuje i svými inscenacemi klasiků v různých významných německých divadlech – mladý mistr intimního divadla, osobního tónu a nezastírané hry. Ovládá ty dvě nejdůležitější věci, které musí režisér umět: objevovat světy a vést herce, aby hráli. Když je dnes Dušanu Davidu Pařízkovi propůjčováno rakouské čestné vyznamenání za vědu a umění, těší mne to jako rodilého Rakušana a jako divadelníka, který Rakousku unikl – mé blahopřání přichází ze vzduchu, z letadla do Japonska. Nejvíce mne to ale těší jako člověka, který viděl Pařízkovu inscenaci Bernhardova Světanápravce: V této inscenaci jsou bernhardovské morbidní a bolestné prvky propracované tak, jak jsem to neviděl v žádné německojazyčné produkci. Pařízkův Světanápravce je světobolestín, kterého neutěší žádný čestný doktorát a žádná vyznamenávací ceremonie. Ovšem útěcha by byla špatným předpokladem pro vztek člověka, který nechce nic menšího, než vylepšovat svět. Útěcha a uklidnění by ostatně bylo špatné východisko i pro umění. U Dušana Davida Pařízka mohu s jistotou předpokládat, že vyznamenání, jako je to dnešní, nebude mylně chápat jako pilulku na uklidnění.“