Scéna.cz 

Sizwe Banzi je mrtev

Očekávanou událostí festivalu Next Wave bylo hostování Brookova pařížského divadla Bouffes du Nord. Po minulém hostování v Laterně Magice s titulem Woza Albert (kde byl přítomen sám režisér) se tedy už podruhé představili černošští herci. 81-letý Peter Brook je pojmem světového divadla, především období II. divadelní reformy a hlediště 8. října 2006 v divadle Archa bylo naplněno především divadelními odborníky. Ti, kdo z filmů či z přímo z představení znají Brookovy shakespearovské a čechovovské inscenace nebo skvostnou Máhabharátu, byli zklamáni. Očekávali něco „onačejšího“. Ale svým způsobem právě toto představení ukázalo druhou stránku tohoto velkého tvůrce - Brookovu vášeň, které se věnuje už od 60. let. Snahu o otevírání se nejrůznějším divadelním kulturám a hledání společných kořenů.

Den předtím na besedě mluvili protagonisté kusu rapper Pitcho Womba Konga a malijský herec, dramatik a spisovatel Habib Dembélé o tom, jak byli osloveni Brookem a shodně přiznali, že do té doby o něm nevěděli zhola nic. Rumunský profesor Bani, který sleduje Brookovu tvorbu již mnoho desetiletí, prozradil, že už v době prvních cest Brookovy skupiny do Afriky, kde hráli před domorodým obyvatelstvem, skončila mnohdy představení předčasně pro naprostý nezájem diváků. Nicméně, jak je vidět, Brook se nevzdává. Je stále fascinován objevováním jinakosti.
Snažme se tedy podívat na hru a představení jeho očima. Hra (svým způsobem černá komedie), která vznikla v roce 1972, je ve své zápletce pro Evropana opravdu prostinká. Stručný obsah je tento – pan Robert přichází do fotoateliéru, aby se nechal vyfotografovat. V jeho strnulosti a strojenosti je cosi podivného. Teprve v retropohledu rozkrýváme tragédii jeho života. Emigrant, který nemá práci, nemá povolení k pobytu, narazí společně s přítelem po flámu na mrtvolu muže. Ukáže se, že nebožák má dokumenty v pořádku, a proto Banziho kamaráda napadne „ujmout se“ jeho dokumentů a jeho života. Titul hry Sizwe Banzi je mrtev vypráví prostřednictvím komických scének o proměně jednoho „zaměnitelného“ černocha v druhého. Převléká kůži, stává se anonymním, ztrácí svou identitu. Je to tvrdé existenciální téma, tragédie. Ale ukazuje se, že ani tahle proměna jeho postavení ve světě, jeho pocit vyděděnosti nijak nemění „Copak se černoch může vyhnout malérům? To není možný: náš malér je naše kůže,“ říká v závěru. Pokud jde o hereckou stránku inscenace, je svým způsobem zábavná, ale nikterak výjimečná. Jde tu spíše o kouzlo afrického temperamentu v kombinaci se zvláštním neevropským klidem. Pitcho Womba Konga jako Sizwe připomíná nemotorného medvěda, který jako by se z pralesa ocitl v ruchu velkoměsta a je z toho zmatený. Habib Dembélé rozehrává s dosti přehnanými gesty v nejrůznějších postavách různého věku a temperamentu plejádu postav a postaviček.
Půjdeme-li do důsledků, je ta hra (pro nás silně čpící agitkou), i v dnešním světě aktuální. Ale jedině tehdy, zařadíme-li si ji do obecnějšího kontextu. Jako vyděděnci se cítíme všichni. Všichni toužíme stát se takovými jako ostatní – nevybočovat. Ale přesto každý z nás více či méně vybočuje stále, pocity osamělosti, neschopnosti vyrovnat se se světem nás neopouštějí. Aniž by se tedy dostavil výjimečný divadelní zážitek, jde tu tedy spíše o obecné poselství – svět se přes sveřepou snahu o rovnost a bratrství, o globalizaci stále skládá z menšin. Jde o to naučit se s tím žít.