Scéna.cz 

Ivana Uhlířová: Nemám klid, když tuším, že za rohem je ještě něco dalšího...

Herečka Ivana Uhlířová je neobyčejně zvláštní člověk. Než jsem se s ní setkala, měla jsem pocit, že hraje neustále. Protože vlastně každá role, ve které jsem ji viděla, mi svou výrazností zůstala v paměti – dcera v Mayenburgově Tváři v ohni v Divadle Nablízko, titulní role Olivera Twista v Komedii, stejně jako Karin v Slzách Petry von Kantové, retardované princátko v Králi Ubu v Řeznické, Aglája v Myškin je idiot v Divadle Husa na provázku. A bylo jich ještě víc. Přesto mezi tím stačila Ivana být skoro vším – smažila hranolky, pracovala ve skladu, obsluhovala v kavárně, cestovala na Borneo a do Norska. A samozřejmě hrála v nejrůznějších souborech po celé republice a také ve filmu Vladimíra Morávka Nuda v Brně.

Jsem z Rýmařova, to je severní Morava, Já vlastně ani nevím, jak jsem přišla k divadlu. Ani to nikdy nebylo moje přání. Vždycky jsem chtěla spíš kreslit. Pamatuju se, že jsme ve škole měli napsat, co budeme dělat. Máma se mě ptala, co bych chtěla dělat, a já jsem nevěděla. Navrhla mi konzervatoř. Já jsem ani nevěděla, co to je, ale napsala jsem to tam. A pak jsem se vydala do Ostravy. Dali mi nějaký text, mě vůbec nenapadlo se to naučit, takže jsem přijela na zkoušky naprosto nepřipravená. Byla jsem úplně mimo. Řekli mi, abych udělala nějakou etudu – reklamu na rum. Pomotala jsem tehdy dvě věci a řekla jsem, že „tuzemský rum z dovozu je nejlepší“. Oni to považovali za nějaký zvláštní typ humoru a přijali mě. Naším učitelem byl Václav Klemens. Měli jsme povinnost chodit na představení a pak o tom na začátku hodiny hlavního oboru povídat. Já jsem zásadně chodila jen na dvě představení - na Plešatou zpěvačku a Cestu dlouhého dne do noci. Jednou se stalo, že se tam ve scéně zlomila noha od stolu, a oni museli scénu dohrát. Byl to můj největší divadelní zážitek. No, a když jsem to vyprávěla na hodině, dívali se na mě jako na takového troubu. Až později mi Václav Klemens vyprávěl, že se na něj obrátil režisér Janík a chtěl doporučit nějakou studentku do souboru. Když jednotlivé studentky charakterizoval, u mě prý nevěděl, co říct, a tak vyprávěl ten můj zážitek s prasklou nohou u stolu. A Janík řekl – Tu přiveď.
A tak jsem díky prasklé noze u stolu začala úplně první z ročníku hrát v divadle Petra Bezruče. Moje první role byla v Konci hry. Byla jsem tam nakonec dva roky a zahrála jsem si například v Zabijákovi Joe, Tartuffovi, Na malém dvorku. Když si na to vzpomenu, myslím, že jsem měla štěstí, že jsem neměla na začátku žádnou herečku, která by mě zformovala podle svého. Můj velký učitel byl právě režisér Janík.