Scéna.cz 

Festival tanečního divadla - Nic pro konzervativce

V Duncan Centre skončil v den českého státního svátku pátý ročník Festivalu tanečního divadla. V bránickém tanečním středisku i v Divadle Archa byla od 14. října k vidění tu lépe, tu hůře stravitelná představení, z nichž dvě si odbyla světovou premiéru. Organizátoři v čele s ředitelkou Lenkou Flory, která si letošní ročník absolvovala v ředitelském křesle naposledy, pozvali umělce z České republiky, Maďarska, Rakouska, Bulharska, Ruska, Itálie. Součástí přehlídky byly také semináře a diskuse s hostujícími choreografy.

Festival naznačil možné směry, kterými se bude taneční umění ubírat Každé umělecké odvětví by se mělo posouvat dopředu. Také současný tanec hledá nové formy vyjádření. Tak jako ve výtvarném umění občas nahrazují klasické malované obrazy mrtvá zvířata v lihu a videoprojekce, tak v moderním tanci doprovodnou hudbu zastupuje tanečníkův dech a ladnost a estetiku střídají křečovité kontrakce a trhavé, znepokojivé pohyby.

Na úvod nutno podotknout, že festival se dočká změn a ve své klasické podobě se uskutečnil naposled. Od příštího ročníku změní ředitelku, stane se jí dosavadní vůdčí postava vídeňského festivalu Tanzsprache Taťjana Langáčková, název a mírně pravděpodobně i koncepci. Lenka Flory opouští vůdčí post především z důvodů časových, věnuje se vlastní tvorbě ve skupině Deja Donne, kterou spoluzakládala v roce 1996.

Festival zahájil ve čtvrtek 19. října v Duncan Centre koncert české skupiny Traband vzniknuvší v roce 1995 a hrající hudbu inspirovanou směsicí nejrůznějších stylů a proudů, českou dechovkou a židovských klezmerem počínaje a francouzským šansonem, jazzem i rock´n´rollem konče.
Pátek přinesl první světovou premiéru. Iva Bittová a skupina Čikori připravila ve spolupráci s italským choreografem Simonem Sandronim a dalším členem skupiny Deja Donne Ondřejem Vajsarem speciálně pro festival představení Nečas. Všichni zúčastnění tak uchystali divákům jeden z největších zážitků festivalu. Malá scéna v Duncan Centre osvětlená žlutými a červenými, tlumeně zářícími lampami působila velmi intimně a tajemně současně. Hudebníci z Čikori byli rozmístěni po prostoru, tak například trumpetista František Kučera seděl na židli zavěšené u stropu, Miloš Dvořáček odbubnoval část svého partu v almaře, která stála osamoceně v rohu jeviště. Kapela doprovázela tančící dvojici mužů, vynikající Simone Sandroni a neméně skvělý Ondřej Vajsar, podmanivou hudbou, čerpající z ethna, lidovek, jazzu, vážné hudby, to vše doplněné o nezaměnitelný Bittové vokál. Ačkoliv to zní jako klišé, nezbývá než konstatovat, že z představení sálala harmonie, okořeněná neodolatelným humorem. Iva Bittová se dokonce v části Nečasu připojila k tanečníkům a prokázala svůj další talent, totiš taneční.
V roce 1999 vznikla ve Francii choreografie Les Verstes et les Distances skupiny Autre MiNa. Dvojice tanečníků, Míša Fedotěnko z Ruska a Nataša Kouznětsova z Uzbekistánu, odešla do Francie původně na studia, aby posléze v západní Evropě zůstala a začala tvořit. Les Verstes et les Distances je jejich prvním celovečerním choreografickým počinem, který už ale stačil sklidit úspěch na mnoha evropských festivalech, a v Arše jej zatančili 20. a 21. října. Tanec Autre MiNa respektuje nové trendy v moderním tanci, zejména úsporné využití hudby. V představení asi třikrát zazněla hudba, jinak se příběh o komunikaci dvou lidských bytostí odehrával pouze za šustění šatů a dechu tanečníků. Umělci se nechali inspirovat obrazy a postavy Andreje Tarkovského a Marca Chagalla.
Bulharsko zastupovala v Praze tanečnice a choreografka Galina Borissova. V Duncan centre předvedla improvizace na hudbu nejrůznějších autorů, např. Donicettiho, s názvem Only for smokers a tajemný tanec dívky s maskou Destination in the rough. Borissova vytvořila přes 10 vlastních projektů, za jeden z nich, A never ending story, získala první cenu na mezinárodní soutěži choreografů v holandském Groningenu. Tančila v choreografiích mimo jiné Lenky Flory a Simone Sindroniho.
Druhá světová premiéra se odehrála v Duncan Centre 26. října. Choreografie Tam v dálném údolí absolventky Duncan Centre konzervatoře v Praze Barbory Látalové byla uvedena v jeden večer spolu s projektem Rakušanky Saskie Holbingové. Na rozdíl od minimalistických scén ostatních představení pojalo scénografické trio Petr Kout, Zdeněk Durdil a Jan Suša prostor v duchu názvu představení, vyplnily je pěnové houby, skály, kmeny stromů. Také skvělá světla spolu s hojně užitým dýmem navozovala tajemnou atmosféru (ovšm i záchvaty kašle a slzení publika). Látalová si ke spolupráci a následnému provedení choreografie přizvala Kateřinu Otépkovou, Michaelu Komárkovou a Helenu Dostálovou. Přesto, že dvěma absolventkám a jedné stávající studentce Duncan Centre konzervatoře nelze upřít talent ani zapálení pro věc, jejich výkon přece jen poněkud zaostával za taneční technikou ostatních, mnohem starších a zkušenějších, tanečníků.
Představení Tam v dálném údolí místy trpělo zdlouhavostí, nicméně nepostrádalo vtipné momenty, jako například, když trojice protagonistek v rou?e Evině vzývá falicky vytvarovanou skálu. Barbora Látalová přestavuje se svým tvůrčím potenciálem novou, výraznou postavu českého tance. Po Tam v dálném údolí následoval projekt Rakušanů Saskie Holbigové a Davida Subala Distance. Two. Near. a tři čtvrtě hodiny znepokojoval diváky. Program psal o duetu jako o "díle přesné choreografické kompozice. Muž a žena se pohybují souběžně, odděleně, avšak blízko, každý sám a přesto spolu." Zvláště poslední věta přesně vystihla atmosféru představení. Umělci se pohybují za hrobového ticha, místy narušeného smyl postrádajícími samomluvami, po jevišti mezi skládacími nerezovými křesílky. Přesto divák tuší, o čem asi celé představení je: o komunikaci, dva lidé se pohybují tak blízko u sebe a přesto se míjejí.
Maďarská Moving house company, kterou založil Lázsló Hudi a v současnosti ji vede s Leou Tolnaiovou, výrazně vyčnívá ze skupiny souborů, které letos vystoupily na Festivale tanečního divadla. Nikdo z čtrnácti členů souboru totiš v představení Beckett songs nezatančil 27. října v Arše jedinný krok. Představovali na festivale spíše divadlo než tanec. Maďaři vyu?ili k hudební produkci nejrůznější hudební i nehudební nástroje, například gumovou kačenku nebo igelitový pytel. Beckettovy texty představili umělci v nejrůznějších úpravách: prostou recitací, jako text v temperamentní, jihoamerické písni, expresivním řevem. Většinou však, k utrpení divákovu, přednášenou s nabubřelou tatrálností, jačivě, nesrozumitelně (Češi měli texty v titulcích v překladu, ale jak asi rozumělo slovům maďarské publikum?), doprovázené uši trhajícími kakofoniemi. Když tedy jeden z členů křičel z plna hrdla: "Rozpadnu se na tisíc kousků!", další přejížděl nožem po krku elektrické kytary a další členové Moving house company prováděli psí kusy s činely a jinými hlasitými nástroji, měla jsem pocit, že se také rozpadnu na tisíc kousků.

Festival tanečního divadla si odkroutil první "pětiletku". Vynášel a vnáší do prostoru českého, občas přece jen příliš konzervativního tance, svěží vítr experimentů, nápadů a novátorského objevování. A která z letos navršených cest bude v moderním tanci ta určující? To snad ukáže Festival tanečního divadla 2001.