Scéna.cz 

Mocenské a sexuální Pokoušení

Činohra Národního divadla Praha připravila na dny 13. a 14. května 2004 premiéru inscenace Václava Havla Pokoušení. Se souborem ji nastudoval režisér Charles Marowitz. V rolích se představili David Matásek, Martina Válková, Jana Janěková ml., František Němec a další.
„V Havlově verzi faustovského příběhu z roku 1985 se střetávají dvě linie faustovské tradice: lidová (Faust tradovaný v knihách lidového čtení a v loutkových hrách) a vysoká (jak jej traduje literatura od Marlowa přes Goetha k Mannovi). Havlův Foustka ovšem není renesanční titán. Jako vědec-úředník je součástí totalitního systému, ale od kolegů jej odlišuje jeho zvídavost a nespokojenost s pouhým přežíváním v továrně na brožurky. Foustka lidsky selhává, jeho hledačství je polovičaté, od počátku lomené malodušností a nevírou, ale právě toto fiasko může být začátkem skutečného přerodu jeho osobnosti.“ říká dramaturg Jan Hančil.

Režisér Marowitz, ročník 1934, pochází z New Yorku. Faustovským tématem je přitahován od začátku své divadelní práce. Jeho režijním debutem v roce 1948 byl Doktor Faustus Christophera Marlowa (Labour Temple Theatre v New Yorku). Později se k této hře vrátil ještě dvakrát. V roce 1956 přesídlil do Londýna, kde žil 25 let, až do roku 1982. Od roku 1958 režíroval v londýnských experimentálních divadelních souborech, (např. In-Stage Experimental Theatre), od roku 1962 se datuje jeho spolupráce s Royal Shakespeare Company, nejprve na slavné Brookově inscenaci Krále Leara (1962), a dále na experimentální Sezoně Divadla krutosti (1964).

„V Havlově hře jsou pro mě nejaktuálnější dvě věci. Jedna z nich je způsob, jakým byrokracie, ať už je součástí kapitalistického byznysu nebo státní instituce, svádí lidi, aby je udržela ve sféře svého vlivu. Vidím přímou spojitost mezi sváděním lidí ve strukturách velkých společností a v totalitním režimu s tím, co se děje v ústavu,“ říká režisér Marowitz a dodává: „Další věc, která mě zajímá, je sexuální podtext této hry, který má mnoho společného s tím, jak ústav svádí lidi a vytváří žárlivost v osobních vztazích. Postavy si neustále ověřují, do jaké míry je ten druhý loajální, testují ho. Ústav jako svůdce se neustále snaží udržovat rovnováhu s lidmi, které má ve své moci. To se promítá do osobních vztahů. Mezi tím, jak lidé fungují v rámci ústavu a tím, jaké mají vztahy mezi sebou, je přímá souvislost. Je to sexualita, která přímo souvisí s mocenskou politikou.“