Scéna.cz 

Jasně čitelné zvrácenosti

Činoherní klub uvedl v premiéře Mametovu hru Sexuální perverze v Chicagu. Inscenaci přeložil a nastudoval Ondřej Sokol. Na jeviště přizval ke spolupráci Ivanu Chýlkovou, Lucii Pernetovou, Marka Taclíka a Jaromíra Dulavu.
David Mamet napsal tuto hru před třiceti lety a řadí se k jeho nejslavnějším hrám. Byť se označení perverse vyskytuje v názvu inscenace (Sexual Perversity in Chicago), přesto se diváci sexuálně bizarních zvráceností na jevišti nedočkají. Jisté zvrácenosti, tedy neobvyklosti proti tomu, co osobně každý z nás přijímá za slušnost, se objevují pouze ve slovní rovině. Celý příběh popisuje soužití muže a ženy ve velkoměstě.

Tento základní klíč rozkrývá režisér již v úvodní scéně – zastávka městského autobusu a dva kolegové Dan a Bernard se baví o předchozích sexuálních skutečnostech. Další zvrácenost vyplývá z povolání těchto dvou – pracují v Minilabu. Vypadá to, jakoby chemikálie ve vývojkách a ustalovačích a kýčovité fotografie zákazníků, přecházeli do jejich jednání. Ženský protipól tvoří Joan, učitelka, a její dcera Deborah, která pracuje jako grafička.
Režisér Ondřej Sokol dokázal v inscenaci udržet komiksový rytmus, podmíněný filmově-divadelním rychlým střihem. Adam Pitra nabídl velmi kompaktní a přiměřeně depresivní scénu – základem jsou tubusy, které jsou pokryté vlnitým plechem (betonem). Další symbolika prázdné zvrácenosti. Tyto tubusy pak v sobě skrývají byt Joan a Dana. Střed se proměňuje mezi zastávkou, minilabem a barem.
Děj je výrazně posunován dobře volenou zvukovou koláží, slovními narážkami, které sahají na dno lidské zvířeckosti, ať už v oblasti sexuální nebo vzájemného soužití. Hrdinové si neodpustí vzájemný sarkasmus.

Dalším nositelem děje je dvojice Dan a Deborah. Oba se seznámí na zmíněné zastávce. postupně se mezi nimi odvíjí vztah od prvotního sexuálního poznání, společného bydlení až po krize, které ústí k rozchodu.
K nim kontruje ve zvláštní sobeckosti a osamělosti dvojice Bernard a Joan. Byť se spolu setkají v úvodu v baru a Bernard učiní výzvu vůči Joan, ta jej tvrdě a nekompromisně odmítá. Následně každý žije svůj perverzně izolovaný život. Joan v podání Ivany Chýlkové, která je přesná a civilně odměřená ve svých replikách, se věnuje své práci učitelky v mateřské školce. Scény s dětmi patří rovněž k zajímavým. Autor odhaluje vznik perverse v raném věku např. díky zkreslenému pohledu dospělých na dětské hry. Svou postavu okořeňuje správnou dávkou mateřské žárlivosti i následného pochopení.
Marek Taclík má ze všech největší prostor pro emocionální exhibici a dokáže v expresivních vodách výborně kormidlovat – předvádí polohy od zamilovaně tupého, naivního, až po rozčileného a sobecky klasického muže. K němu jistou protikladnou zdí je Lucie Pernetová. Nedá se jednoznačně popsat. Vytváří sice citlivě ženskou hrdinku, ale zvláštně poznamenanou právě městem – s velmi okoralou povrchovou šlupkou. Její Deborah balancuje mezi sexuální touhou, chtíčem, a opravdovou láskou, které se nemůže plným odkrytím dočkat, neboť odkryté rovná se slabé.
Jaromír Dulava obstál v poloze kecky, srdečního lamače a exhibicionisty, zkušeného borce. Nakolik jsou všechny tyto polohy u jeho postavy skutečné? Toť otázka, mohou zakrývat slabinu pro skutečnost.

Sexuální perverze v Chicagu, tedy v Činoherním klubu, patří k velmi razantním inscenacím tohoto souboru. Lehkost inscenace, se může zdát zvrácenou, ale v tom je její síla. Režisér Ondřej Sokol velmi dobře vedl herce ve výkladu situací a tím pádem poskytl divákovi možnost jasné čitelnosti, byť z několika možností. No není to zvrácené?