zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Ohlédnutí za Pražskými křižovatkami

Táňa Pauhofová – Elity (Foto: Vladimír Kiva Novotný)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Jedním z projektů Národního divadla, který se snaží otevřít vůči světu, je festival Pražské křižovatky. Po loňském nultém ročníku proběhl letos regulérní první ročník, a lze-li soudit podle návštěvnosti představení i besed, jedná se o akci úspěšnou. Prezentují se na něm výhradně zahraniční produkce, většinou doprovázené besedou s tvůrci, a kromě toho tu byla nabídka dalších diskusí. Celý festival byl zaštítěn jménem Václava Havla, jemuž je symbolicky věnován.

Pražské křižovatky se odehrávaly na Nové scéně, a nabídly celkem pět inscenací v sedmi představeních. Festival si klade za cíl ukázat představení, která nějakým způsobem reflektují současnou situaci. Trochu paradoxní je, že tomuto zadání nejlépe odpovídala inscenace českého režiséra Jiřího Havelky Elity, které vytvořil pro Slovenské národní divadlo v Bratislavě. Další inscenace představili Irové, Slovinci, Libanonci a italský režisér s mezinárodním týmem.

Jako první se představila hra Bushe Moukarzela a Marka O´Hallorana (oba též hráli) nazvaná LIPPY, a to v provedení souboru Dead Centre. Hru lze stěží jednoznačně žánrově zařadit, stejně tak jako tu nalézáme množství nejrůznějších témat. Nejzajímavější na inscenaci je jakýsi lynchovský způsob prezentace, kde tápáme, o co vlastně jde – a v okamžiku, kdy máme pocit, že už víme, nastane žánrový i dějový kotrmelec. Už samotný úvod překvapí – diváci se totiž spolu s moderátorem ocitají na besedě po představení. Tedy - začíná se od konce. Variace otázek a odpovědí ukazují obecnost komunikace, která je tak nekonkrétní, že se hodí absolutně na cokoli – a ukazuje, jak je většina slovo a vět nic neříkající. Po této absurdní konverzaci, přichází příběh samotný, který je ovšem rovněž podivný, jak formou, tak příběhem. Podle skutečného příběhu, který se prý před pár lety odehrál v Irsku a jehož motivace nebyly objasněny, se teta a její tři neteře rozhodly, že společně spáchají sebevraždu. Nejednalo se o politicky laděný akt, o protest, ale prostě o jistý úmysl, který byl úspěšně splněn. Společně s odezíračem (tak by se dal přeložit Lippy – člověk, sledující rty a podle něco překládající do hlasité řeči domněle vyřčená slova) se tvůrci jakoby pokoušejí rekonstruovat, podle záznamu z obchodního centra, o čem se dvě ze sester bavily a podle toho usoudit, co jim šlo hlavou. Nicméně, jsme zároveň svědky toho, že na jedné straně slyšíme, co konkrétní člověk říká, a na druhé straně, co z toho překládá odezírač , a samozřejmě, že se obě verze podstatě liší. Ženy, které samy sebe odsoudily k smrti, nehovoří vůbec, pouze se pohybují, tančí – ale ukazuje se, jak nedokážeme pochopit jiné, jak je komunikace vlastně nemožná. Poslední část je čistým experimentem s jazykem, podobný Beckettově aktovce Ne já, která ukazuje pouze lidská ústa, z nichž tryská proud slov. V tomto případě vidíme něco podobného na plátně, autorem textu je Mark O´Halloran, a je to poeticky zkreslené líčení motivace jedné ze sester. Jako celek představení vyznívá jako variace na téma „ústa“ a „komunikace“, přičemž obojí se ukazuje jako v podstatě nefunkční. V tomto smyslu tedy absurdita ála Havel, o nemožnosti dopátrat se logiky a vzájemného porozumění.

Tři slovinští performeři, čtyřicátníci, kteří si říkají Beton Ltd., přivezli inscenaci Ich Kann Nicht Anders. Společně s nimi jsme objevovali nový prostor, který poskytla Nová scéna, totiž přilehlou provozní budovu v těsné blízkosti, s prosklenými stěnami. Tento prostor zabydlel soubor haraburdím, krabicemi od počítačů, bublinkovými foliemi, které praskaly pod kroky přicházejících diváků, a polysterenovými kousky, které ukazovaly křehkost, lehkost, a zároveň poukazovaly na věci, které jsou pouze na jedno použití. Věčné banální a zároveň filozofické řeči, které vede trojice, povalující se v zdejším skladu, se dotýkaly komentářů nejen ke krizi středního věku, ale také k situaci tam „venku“. Nabídli hned několik verzí toho, co se možná odehrává za zdmi uzavřeného prostoru, a zároveň diváka uváděli do nejistoty, a chvílemi i do rozpaků, když jsme byli svědky jejich svlékání, mytí, a zcel a intimnímu chování, které na jedné straně hovoří o sexu jako spotřebním zboží, a na druhé straně působí tak trochu impotentně. Ne náhodou hrdinové často zmiňují jako vzor francouzského spisovatele Michela Holloubecqua, který ve svých Elementárních částicích popisuje právě takový „planý“ způsob života. Je to snad dnešní variace „zbytečného člověka“ z někdejších ruských románů a dramat?

Do třetice, největší hvězda festivalu Romeo Castelluci a jeho Democracy in America, spektakulární show inspirovaná knihou francouzského diplomata Alexise De Tocqueville. Castelluci rozdělil inscenaci do tří částí. První je hravou choreografií, kdy osmnáct mladých žen v bílých uniformách s praporky, na nichž jsou písmena, vytvoří nejprve nápis Democracy in America, a posléze se přeskupováním vytvářejí další názvy států. Jde tu spíše o formu, nežli o obsha samotný, svým způsobem to může připomínat tavicí kotel, jímž se stala America pro nejrůznější přistěhovalce, kteří posléze zformovali nový národ. Tocqueville i Castelluci srovnávají demokracii v období antiky a počátků novodobé Ameriky, a v druhé části inscenace se setkáváme nejen s hravostí experimentující s jazykem a tzv. glosolálií (nesmyslný jazyk), kombinující angličtinu s indiánštinou, a hlavně osud jisté Elisabeth, která vyměnila své dítě za semena a pluh. Třetí navazující část se odehrává za průsvitnou stěnou, a tak choreografické variace nahé Elisabeth a různě barevně oblečených (a posléze též nahých) tančících žen, prokládané titulky označující události v historii USA, vytvářejí pozoruhodné obrazy. Jde tu ovšem spíše než o obsah samotný o vizuálně a audiální působivý zážitek (hudba Scotta Gibbonse).

Libanonští bratři Rabih (koncept a režie) a Yasser Mroué (performer) přivezli dokumentární představení Rinding on the Cloud, kde autentický performer zraněný ve válce ztratil schopnost mluvit, a vypráví tedy svůj příběh pomocí videa, v poslední části na scéně doprovázen svým bratrem. Toto představení zahrnuji jen pro úplnost, ale neviděl jsem, a nemohu tedy hodnotit.

Na závěr si nechávám zážitek nejsilnější – inscenaci ELITY, protože svým tématem nejen nejbližší zadání festivalu, ale až bolestně blízký naší minulosti. Odehrává se sice na Slovensku, a Jiří Havelka v něm využil autentických záznamů z archivů StB a pro slovenské diváky jsou tu rozpoznatelní tajní i známí spolupracovníci StB, kteří udělali kariéru nejen za socialismu, ale ještě větší po roce 1989. Představení je rámováno zrcadlovou stěnou, kde můžeme sledovat sami sebe a stáváme se tak přímými účastníky děje, poté opona zprůhlední a my můžeme téměř dvě hodiny sledovat vzájemně se prolínající příběhy dobrovolné i nedobrovolné spolupráce s StB, v konspiračním bytě, plným alkoholu a dobrých cigaret, ale také odposlouchávacích zařízení. Vize země jako jednoho velkého konspiračního bytu, odkud není úniku. Nám starším samozřejmě při takovém představení běží mráz po zádech, vnímáme souvislosti i hrůznost téhle špiclovské každodennosti. Nicméně, netuším, jak takový typ představení mohou chápat mladí – nebude se jim jevit každý z nás, kdo jsme se narodili a prožili velkou část života za socialismu, jako viník? V každém případě je to inscenace velmi cenná, a rozhodně stojí za zamyšlení, jaké jsou důvody, že v Čechách se podobný typ v současné době - kromě několik pokusů o kabaret – dosud neobjevil.

Festival Pražské křižovatky rozhodně patří k zajímavým počinům, i když v konkurenci množství dalších festivalů a přehlídek nemá úplně snadné postavení. Má například v podstatě podobné publikum, jako 4+4 dny v pohybu, který se s ním programově i časově částečně prolnul.

16.10.2017 17:10:04 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 12 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Asociace profesionálních divadel České republiky

Články v rubrice - Recenze

Autorka - označuje a provokuje

P. Oubram, E. Brumovská a P. Honzík (Autorka)

Jihočeské divadlo České Budějovice uvedlo v rámci přehlídky Jižní spojka další titul. Tentokrát na scéně NoD o ...celý článek



Časopis 12 - sekce

LITERATURA/UMĚNÍ

Velikáni filmu... James Coburn

Železný kříž

Železný kříž
Tak to vypadalo v první linii. Válečné drama z východní fronty roku 1943. Britsko-německý film celý článek

další články...