Scéna.cz 

Dočekalův Lakomec aneb Všechno je v zelí

Činohra Národního divadla vstoupila do kalendářního roku 2004 premiérou inscenace slavné Moliérovy komedie Lakomec v režii uměleckého šéfa souboru Michala Dočekala. Jeho pojetí slibovalo nevšední pohled na populární a staletími ověřenou dramatickou látku, která si v minulosti v mnoha různých adaptacích vždy získávala řady příznivců. Dočekal vycházel z nového aktualizujícího překladu hry, jehož autorem je Vladimír Mikeš. Postavy, jak jsou v textu prezentovány, jsou v inscenaci vykresleny se snahou o postihnutí nadčasových charakterů, které zůstávají v jakékoliv době téměř beze změn. Dočekal je výstižně zasadil do doby současné, která zdaleka nesleduje (podobně jako za Moliera) žádné vyšší cíle, které by mohly společnost dovést ke světlejší budoucnosti. Tato doba rezignuje na všechny morální hodnoty a do popředí se dostává stále se vnucující nutnost přežít. Přežít za cenu utonutí v hledání vlastního nároku na život, na vlastní – samostatnou existenci. V tomto hledání působí již od začátku představení „křečovitý“ Harpagon (Boris Rösner) jako figurka z kdysi výborného komediálního kusu, která neustále propadá do sebe sžíravé touhy po jakýchkoli platných penězích. Mamon převálcuje téměř veškeré jeho city, kterých mohl být kdysi schopen. Díky svému chování vůči komukoliv se postupně stává nesnesitelným. Uzurpátorsky vládne svým dvěma dětem, které se nakonec rozhodnou (a to v případě Elišky velmi svérázně) vymanit z bezvýchodnosti situací, do kterých se díky tatínkově chamtivosti ocitají.

Naivně dobrosrdečný Kleant (Saša Rašilov) si pak půjčuje peníze kde může a rázná emancipovaná Eliška (Hana Ševčíková) na sebe vylije kanystr benzínu, který na jejím těle následně vzplane. Oheň prostoupí za zvuku chansonu, který zpívá Harpagonova služka Klaudie (výborná Kateřina Burianová), celý dům a zdá se, že všechny konflikty, které na konci třetího jednání vyústily doslova v explozi emocí, lehnou popelem. Zdání ale klame. Po přestávce se všechno vrací do starého dobrého konverzačního stereotypu, který je okořeněn několika pozoruhodnými režijními nápady. Harpagon má svoji pokladničku zakopanou někde na zahradě. Nikoho by ale asi nenapadlo, že by ji mohl schovat do jedné z hlávek salátu, který zde pěstuje. Záhon se čtyřiceti saláty je umístěn v prostoru orchestřiště a je volně přístupný všem postavám hry. Kdo by sem ale chodil, když už mají všichni (s výjimkou samotného Harpagona) k „levnému“ salátu, vzhledem k patrně každodenní konzumaci této zeleniny, citelný odpor.

Dočekal rozehrál svoji koncepci na kruhové točně, na které je postaven kvádrový Harpagonův domek, jehož jedna stěna představuje interiér (jedná se o jakési nevzhledné skladiště) a jí protilehlá stěna (rovněž nepříliš vzhledná) to samé v exteriéru. Boční stěny jsou využívány např. při scénách lichvy a víceméně tak představují rozhraní mezi oběma prostředími (vnitřku domu a ulice). Vedle domku stojí umělohmotné popelnice, do které se například ve scéně s domnělým ručitelem (kterého představuje sám Harpagon) schová Kleant, aby unikl otcovu hněvu. Podobných detailů je v inscenaci více a lze je režisérovi rozhodně přičíst k dobru. Snažil se tak inscenaci zdynamizovat a myslím si, že se mu to nakonec docela podařilo.

Do role Harpagona obsadil Borise Rosnera, který tak v ND dostal po delší době opravdu velkou hereckou příležitost. Jeho Lakomec je autokratický stařík (oblečený do několik desítek let starého obleku), jenž je víceméně odtržený od reality. Je směšný ve své poťouchlosti a křečovitosti. Jeho děti jsou představeny jako moderní mladí lidé, kteří jsou odhodláni užívat si života plnými doušky. Podobně je vykreslena také Marianna (Jana Janěková ml.) – je to cílevědomá mladá dívka, jež navzdory svému kostýmu (vypadá jak naivní školačka) přesně ví, co od života chce.
Z dohazovačky Frosiny (Eva Salzmannová) se stala elegantní obchodnice, jejíž rádoby proradná uhlazenost nepůsobí nikterak proradně, spíše matně. Všechny ostatní postavy vypadají, jako by přišly každá z jiného světa. Něco podobného by snad bylo možné akceptovat v případě postavy Anselma (vynikající František Němec), u ostatních ale spíše nikoliv.
Myslím si, že nám Dočekal v případě této inscenace namíchal pořádnou dávku míchaného salátu, který okořenil jistou dávkou invence. Nemohu si pomoci, ale nějak mi není z toho salátu dobře.