Scéna.cz 

Dokonalé štěstí aneb 1789

Na plakátě k inscenaci pražského Národního divadla vidíme revolucionáře v bílé paruce a dobovém obleku z období Francouzské revoluce držet nemluvně. Je to symbol, jako ostatně vše v inscenaci Vladimíra Morávka. Miminko revoluce, zárodku šťastného života, který nás čeká poté, co revoluce odezní. Ale jak víme, po revoluční eufórii přichází zákonitě rozladění.
Režisér Vladimír Morávek a jeho tvůrčí tým se pokusil revoluční dobu – a to jak v konkrétní, tak obecné rovině – předložit divákům v celé její rozporuplnosti, nevyrovnanosti, hřmotnosti, patosu a sentimentu. Opatřil inscenaci výraznou opulencí scénickou, hlasitostí nadměrnou, a velkým množstvím herců – občanů. Je na divákovi, zda tu záplavu informací a vjemů valících se něj v nepřetržité tříhodinové vlně přijme. Inscenace Národní divadlo doslova pohltila. Hraje se nejen na scéně (autorem je Martin Chocholoušek), která je protažena do velké hloubky jeviště a na druhé straně vybíhá až do půli hlediště, ale také podél řad sedadel, mezi diváky, v lóžích, a v prostoru divadla až do nejvyšších pater.

Text Ariane Mnouchiny, která text sestavila a režírovala v roce 970 v pařížské Cartoucherie, je samozřejmě hodně podmíněn znalostmi diváků o Francouzské revoluci i s levičáckými názory 60. - 70.let minulého století. Nicméně, Morávek si z něj vybírá jen určité prvky, a propojuje je s obecnými úvahami nad fenoménem revoluce a především pak s výročím naší Sametové ... Téměř třicítka herců zde tedy funguje téměř nepoznána – herci-občané podle koncepce mají vytvářet duchovní prostor společně s diváky-občany. Tomu mj slouží připomínka revolučních dob, kdy se na oponu promítá dobová fotografie hlediště plného hlediště lidí, kteří přišli do Národního diskutovat, tak i píseň Modlitba pro Martu, která nejprve v živém provedení (Gabriela Vermelho) zazní na počátku a na závěr pak ze záznamu tatáž píseň v interpretaci Marty Kubišové. O přestávce pak můžeme vyslechnout ve foyeru divadla Krylovy legendární písně v interpretaci jednoho z herců, a z reproduktorů na patrech zaznívají dokumentární záznamy z roku 1989. Píseň a hudba má vůbec v představení (podobně jako v revoluci) své pevné místo. Marseillaisa zní v mnoha obměnách, téměř nepřetržitě. Právě hlučnost chvílemi na hranici snesitelnosti mnohé diváky rozčilovala, stejně jako snaha herců neustále atakovat diváky. Navíc pro mnohé patrně bude dosti matoucí paralelní vyprávění příběhu „reálného“ a „parodovaného“. Tohle totiž z koncepce Mnouchiny zůstalo. Kromě reálných postav je tu banda kejklířů, herců, akrobatů a komediantů, kteří nějakým způsobem jednotlivé děje parafrázují. Z rozsáhlého hereckého týmu zaujmou studie revolucionářů, ztvárněné Radúzem Máchou, Vladimírem Polívkou, Ondřejem Bauerem, Milanem Stehlíkem či Václavem Postráneckým, něžná krása Kateřiny Holánové či groteskně laděné kreace Filipa Rajmonta. Bezpochyby jde o inscenaci, která by možná zaujala spíše v nějakých alternativních prostorách (tak jak byla hrána v Paříži), ale je fakt, že propojení se zlatem a sametem, stejně jako historií Národního divadla má také něco do sebe. Přinejmenším vzbuzuje diskuzi a zamyšlení nad tím, co vlastně revoluce přinášejí.

Dokonalé štěstí aneb 1789 - trailer k inscenaci Vladimíra Morávka