Scéna.cz 

Oslava 110. výročí narození E.F. Buriana

Před sto deseti lety se narodil jeden z nejvýznamnějších českých divadelníků Emil František Burian. V pražském divadle Archa, někdejším Divadle E.F. Buriana se v den jeho narozenin , tedy 11.června, odehrála malá oslava, jejíž součástí bylo nejen představení Vojna, ale také vzpomínka, „dopis otci“ , který přečetl jeho syn Jan Burian, písničkář a spisovatel. Jak připomněl, při stoletém výročí narození EFB, se spíše připomínalo Burianovo členství v komunistické straně, a jeho dílo tak zůstalo stranou. Je to opravdu škoda, protože tento všestranný umělec – básník, zpěvák, herec, hudebník,skladatel, dramaturg, dramatik a režisér, je ve světě ceněným avantgardním umělcem, kterého připomínají (jako jednoho z mála) ve světových divadelních encyklopediích. Jeho hudebního i divadelního odkazu (přinejmenším jeho voice-band) si cení celý svět.

Z tohoto hlediska je tedy velmi dobrou zprávou, že letošní absolventi činoherní katedry DAMU pod vedením Jaroslavy Šiktancové se rozhodli připomenout Burianův odkaz představením, které připomíná jeden z významných Burianových uměleckých počinů. Jedná se o VOJNU, hudebně dramatickou koláž vycházející z lidové poezie a Burianovy hudby inspirované hudbou lidovou. Znovuvzkříšení tohoto díla na jevišti se ujala právě J.Šiktancová, která současně s novým scénickým uchopením díla zpracovávala svou dizertační práci pod názvem Burianova Vojna. Kniha vyšla v nakladatelství NAMU a podílel se na ní kolektiv autorů (mj. též vnučka E.F.Buriana, Zuzana, která právě končí studium na DAMU jako dramaturgyně a režisérka). Kniha je to bezpochyby zajímavá, i když určená spíše pro úzký okruh zájemců o tuto problematiku. Nicméně, představení, které vzniklo v souvislosti s tímto projektem, určitě stojí za to, přinejmenším svou neobvyklou energií. Je částečnou rekonstrukcí původního představení (hudba vychází z té původní, má ovšem jiné aranžmá, a hudebníci pod vedením Zdeňka Dočekala hrají živě na scéně), zatímco choreografie Martina Packa je původní (dochovalo se jen pár fotografií a svědectví pamětníků).

Připomeňme, že právě kvůli této inscenaci vzniklo v dubnu 2013 spolek Voice –Band (zakladateli jsou Jaroslava Šiktancová, Martin Pacek, Jan Burian a Tereza Škorpilová) s cílem vytvořit sdružení umělců zabývající se syntetickým divadlem a navazující na odkaz E.F.Buriana. Prvním jejich počinem je inscenace Vojny, jejíž text na základě lidové poezie sestavil a zrežíroval poprvé E.F.Burian v roce 1935 v divadle D35. Naposledy se k ní Burian vrátil roku 1954. Od té doby byly inscenovány pouze fragmenty tohoto díla a nejen pro náročnost herecké a pěvecké partitury se nikdo nepokusil o inscenaci celku. Jedná se o jeden z nejzajímavějších dramatických počinů vycházejících z lidové poezie u nás, a to, že se ho kolektiv tvůrců ujal, je samo o sobě sympatické. Podařilo se ovšem vytvořit scénické dílko technicky kvalitní a navíc nabité zvláštní energií. Na scéně je celkem sedmnáct performerů, a v pozadí sedm muzikantů. Etudovité zpracování příběhu, v němž se na základě lidové poezie, komicky laděných veršů i starodávných veršovaných „hlášek“ ve spojení s citací z autentického projevu císaře Františka Josefa I. Mým národům z roku 1914, předvoje I.světové války, s rafinovanou jednoduchostí vytváří obraz tehdejšího světa . Od zvykových radovánek (Masopust) přes rituální namlouvání a ztvárnění milostných venkovských příběhů, společenská situace postupně houstne, a přes výše zmíněné úryvky z předválečného projevu, směřuje ke ztvárnění válečných traumat, ať už se to týká opuštěných žen, tak i zraňovaných a válkou zničených mužů. Ukazuje proměnu doby na pomezí míru a války (vojny), tragédii světa, kde do osobního života všech násilně vstupuje společnost a politika.

Představení se vyznačuje zapálením pro věc, nevídaným temperamentem a rytmem, jakousi radostí ze společné tvorby, a sehraností ve všech složkách. Kolektiv mladých umělců dělá čest názvu sdružení, jejich zacházení s hlasem ve voice-bandových vstupech dokládá, čím kdysi E.F.Burian a jeho lidé tak okouzlili divadelní svět nejen u nás, ale i v zahraničí. Velmi dobrou kvalitu mají i sólové písně. Pohybovým pandánem jsou kolektivní choreografie, v nichž se mladí herci pod vedením Martina Packa přelévají po scéně jako jediný velký proud řeky s mnoha zákruty a víry. Nikdo nevyčnívá, nikdo neruší, choreografie funguje právě v onom velkém kompaktním celku. Navzdory kolektivnímu způsobu práce se tu najde i dostatek příležitostí pro individuální akce. Hravost, pochopení pro věc, fungující rytmus a spád, kolektivní souhra, zábavnost i dojemnost, to jsou aktiva Vojny. Důležitou roli po mém soudu hraje i to, že protagonisté nejsou pěvci ani tanečníci, ale činoherci, kteří dokážou dát scénám i jednotlivým gagům (situačním, slovním či pohybovým) jejichž projev je jiný nežli u profesionálních tanečníků či pěvců. Vzniklo tedy výrazné syntetické divadlo, a můžeme se těšit, na další projekty Voice-bandu, který nemá vlastní scénu a prozatím vystupuje především na prknech DISK.