Scéna.cz 

Cikánská rapsodie jako pocta Bohumilu Hrabalovi

Jedním z viditelných projektů, věnovaných 100.výročí narození spisovatele Bohumila Hrabala, se stalo hudebně-taneční představení CIKÁNSKÁ RAPSODIE vytvořené Evropským centrem romské hudby a uvedené na Nové scéně Národního divadla v Praze. Jeho iniciátorem je romský muzikant Jiří Korman, který se na představení zároveň podílí jako interpret – hudebník a zpěvák.

Už samotný název představení stojí za povšimnutí. Evokuje totiž jakousi starodávnost, až staromódnost, a zároveň nadčasovost. Použití slova „cikánský“ je zde symbolicky spojeno se svobodou, rozletem, bohémstvím, a hořkosladkou radostí ze života. Stejně starodávně působí i slovo „rapsodie“, které v literární terminologii znamená „lyrickou i epickou báseň vzletného obsahu a formy“ a v hudbě „volnou instrumentální skladbu s výrazně dramatickým obsahem, kde se melodická části střídají s rytmickými“. V tomto smyslu lze tedy odůvodnit formu 150 minutového opusu, který divákovi chvílemi připomíná spíše náhodně zřetězené etudky či spíše „nálady“ ve stylu literárních akademií. Podle konceptu se jedná o deset obrazů, variujících atmosféru romského prostředí, hospod a vykřičených domů. Úvody samotného autora, ponořeného v kutlochu v zákopové prohlubni scény se střídají s atmosférotvornými vizuálními obrazy, hudebními a tanečními v(ý)stupy, ale také s audio monology hrabalovské „cikánky“ znějícími z éteru nad zšeřelou scénou.

Rezignujeme-li na porozumění obsahového konceptu představení, můžeme se těšit jeho audio-vizuální stránkou. Pochvalu si bezesporu zaslouží scénografii Terezy Sléhové. Na pozadí je poloprostupná zrcadlová fólie, na jejímž horní hraně je instalována nejrůznější veteš, připomínající vášnivé sběratelství pana Leliho (alias J. Hanzlíka) ze SLAVNOSTÍ SNĚŽENEK. Nábytek se vznáší vysoko nad scénou, a je podle potřeby spouštěn na zem – v některých případech je využito poetického houpačkovitého efektu židlí zavěšených na popruzích. V první části představení manipulace s nábytkem celkem fungovala, v druhé však již působila zdlouhavě, a představení neúnosně (a zbytečně) prodlužovala. Druhou výraznou devizou je hudba. Hrabal prý kdysi prohlásil, že „Cikáni přinesli do Libně to, co černoši do New Yorku“. Myslel tím bezesporu především jiný životní rytmus a styl, a především hudbu. Jinými slovy, to lze nazvat určitým „koloritem“. Vzhledem k tomu, že autorem projektu je hudebník, je logické, že právě v hudební stránce představení je největší síla inscenace. V částech, kdy se zpívá (autorem písní je Jiří Korman), má představení punc autenticity, a symbolicky ukazuje, co Hrabala na romské kultuře fascinovalo. Teskné hluboké tóny propojené s rytmizujícími sbory (slova jsou překládána do češtiny na obrazovce nad scénou) rozhodně mají něco do sebe. Do třetice je tu pár zajímavých tanečních sól, s nádechem orientální inspirace. Nejhůře dopadá nejasná, rozpadlá dramatická linka, a herci vypadají spíše jako nutný doplněk, který spíše překáží. Postavu spisovatele, jehož očima celý příběh sledujeme, ztvárňuje herec Petr Drholec, který v 60. letech pracoval s Hrabalem jako kulisák v libeňském Divadle S.K. Neumanna. Autoři tedy symbolicky přinášejí dotek autenticity ve smyslu Stanislavského naturalistických požadavků. Co platno, když tento důvod obsazení divák netuší, a zaznamená spíše nedbalou výslovnost a hlas na hranici slyšitelnosti. O něco lépe je na tom postava ztvárněná Vladimírem Polívkou, i když netušíme, co má na scéně představovat (mladé alter ego autorovo?, nebo některé z postav Hrabalových románů?).

I když tvůrci podle slov v tiskové zprávě propojují úmyslně romské i neromské umělce, stejně jako amatéry s profesionály, domnívám se, že právě toto míšení způsobuje jistou nevyrovnanost představení (režii měla mladá režisérka Dana Račková, která se specializuje na multimediální projekty). I když při premiéře představení sklidilo ovace ve stoje, obecně zůstalo jen na půli cesty k divákům.