Scéna.cz 

Podivný případ se psem z NT live

V pražském kině Aero mohli diváci na zahájení nové sezóny přímých přenosů NT Live vidět inscenace Podivný případ se psem, která se v Londýně hraje na nejmenší scéně Národního divadla Cottesloe před stále vyprodaným hledištěm už od července.

Kniha Marka Haddona z roku 2003 se nejen ve své vlasti stala doslova kultovní záležitostí, získala množství literárních cen a po celém světě se jí prodalo na dva miliony výtisků. V témže roce vyšla i u nás. Hlavní hrdina, Christopher Boone, postižený Aspergovým syndromem, vnímá svět velmi zvláštní optikou asociála, neschopného citu a empatie, a jeho přímočaré, matematicky logické myšlení, svým způsobem pokazuje na obecnou schizofrenii dnešního světa. Tím získává příběh, který začíná jako detektivka, v níž se chlapec snaží vypátrat vraha sousedčina psa, ale dobírá se problémů, které se bezprostředně týkají jeho rodiny, obecnější poselství. Příběh je vyprávěn ich-formou, a zdá se tedy téměř nemožné zprostředkovat jej na jevišti. Právě tato výzva je ale pro divadelníky lákavá. Nápad převést jej na scénu se objevila i v Čechách, o příběh projevili zájem tvůrci z Divadla v Dlouhé, Jan Borna a Miroslav Hanuš, ale práva prozatím nezískali, neboť v Británii se začala připravovat scénická verze pro londýnské Národní divadlo. Jak se to podařilo, jsme měli možnost vidět v přenosu NT Live.

Stephens se při přepisu do scénické formy až překvapivě přesně drží literární předlohy, ponechává všechny důležité dějové linky i veškeré důležité postavy. Díky nápaditému zpracování režisérky Marianne Elliottové ve spolupráci s výtvarnicí Bunny Christieovou, světelným designerem Paulem Constablem, video designerem Finnem Rossem a hudebníkem Adrianem Suttonem vznikla originální produkce, která chytře a nápaditě využívá nejmodernější technické vymoženosti. Geometrický arénovitý prostor divadelního sálu Cottesloe, kolem něhož stoupají do výše řady sedadel (neboť pohled z výšky je kvůli projekcím na plochu důležitý) pokrývá podlaha se strukturou milimetrového papíru, z níž podle potřeby vyjíždějí jednotlivé scénické prvky. Linie Christopherových drah jsou vyznačovány barevnými světly (podobá se to rozjezdové dráze letadel) a prostor je podle potřeby ozvláštňován projekcemi nápisů, matematických vzorců či mlhovin, které vytvářejí specifický svět vnitřního Christopherova vidění. Veškeré postavy děje posedávají na okrajích, a podle potřeby vstupují do děje, někdy se s přiznanou divadelností převlékají za vedlejší postavy děje přímo před diváky. Vedle Christophera, který je na jevišti přítomen neustále, je jeho věrnou průvodkyní (většinou „mimo hlavní obraz“) učitelka Siobhan, která předčítá jeho příběh (jež se má stát základem školního představení), a zároveň působí jako jakási dobrá víla - rádkyně ve svízelných chvílích. Zatímco Luke Treadaway JE po celou dobu Christopherem se vším všudy, ostatní postavy se proměňují podle jeho pokynů, jsou figuranty v jeho příběhu, ale zároveň se stávají i technickým materiálem. Jejich těla se chvílemi proměňují ve scénické prvky, překážky v Christopherově časoprostoru, vytvářející nereálnost jeho světa a fyzických podnětů. Kromě toho však zde fungují i zcela konkrétní předměty, nábytek vyjíždějící z podlahy, dopisy od matky, obrovské dětské železnice se všemi detaily. Všechny tyto pomocné artefakty a efekty pomáhají vytvářet atmosféru, nicméně důraz je kladen především na hereckou akci. 27-letý Luke Treadaway, populární v Británii především jako svérázný rocker z filmu You Instead, se doslova sžil s rolí patnáctiletého teenagera, zmateného světem a hystericky odmítajícího jakýkoli dotek. Zatímco učitelka Siobhan (Niamh Cusackové) má poměrně herecky nevděčnou roli „ideální učitelky“ a předčítačky, oba rodiče – Ed (Paul Ritter) a Judy (Nicola Walkerová) - dodávají svými výkony příběhu jistou ambivalenci. Ztvárňují ve svých postavách tragický obraz milujících rodičů, nesoucích v sobě neřešitelný rozpor mezi snahou dostát svým závazkům k handicapovanému potomkovi a zároveň si udržet vlastní identitu. Zvláště působivý je na první pohled nenápadný Ritter jako těžce zkoušený otec, který musí zároveň čelit odchodu ženy a starosti o problematického syna. Ve snaze uchránit Chrise před psychickou újmou se dopustí milosrdné lži, což paradoxně způsobí Christopherovo odcizení. Jeho závěrečné gesto, kdy se mu znovu podaří přiblížit se k synovi díky dárku – živému štěněti, je některými kritiky považováno za zbytečně sentimentální, nicméně důležitý prvek děje, bez něhož by příběh nebyl úplný. Inscenátoři se vtipně vyrovnali i s matematickým dodatkem, kdy Christopher na závěr pomocí všech dostupných divadelních kouzel prezentuje po skončení představení, jak řešit příklad s Pythagorovou větou. Již Haddonově románu bylo některými kritiky vyčítáno, že nezachytil postavu postiženou Aspergovým syndromem dostatečně vědecky. Ale i toto inscenátoři vzali do hry. Jedná se o přiznanou nadsázku, ale zároveň i psychologicky náročnou sondu do dnešní společnosti. S údivem si uvědomíme, v jak schizofrenním světě žijeme, a jakou odolnost, toleranci a vnitřní sílu musíme mít, abychom dokázali čelit přívalu informací a citových výzev, kterými nás dnešní svět zahrnuje.