Scéna.cz 

My Funny Games v Disku

Můžeme začít? První absolventská inscenace 3. ročníku katedry alternativního a loutkového divadla DAMU - MY FUNNY GAMES, bude v premiéře uvedená 11. června 2011 od 19:30 hod. Veřejná generální zkouška 10. června v 19.30 hodin; nejbližší reprízy 12., 13. a 14. června v 19.30 hodin.

Koncepce a režie Petra Tejnorová; dramaturgie Lukáš Jiřička; scénografie Adriana Černá; hudba a sound design Jan Burian; videotechnická spolupráce Jaroslav Hrdlička; pohybová spolupráce Jaro Viňarský; přípravné workshopy Jan Burian, Jaroslav Hrdlička, Lucia Kašiarová a Petr Vančura. Hrají studenti 3. ročníku KALD: Sofia Adamová, Andrea Ballayová, Jiří Böhm, Eva Burešová, Mikuláš Čížek, Josef Jelínek, Barbora Kubátová, Marek Menšík, Richard Vokůrka a Petr Vydarený.

Představte si muže, stojícího na okraji vysoké budovy. Tento muž právě teď prožívá strach z pádu. Přesto zároveň cítí hrozné nutkání vrhnout se záměrně mimo tento okraj. Pouhá skutečnost, že člověk má možnost a svobodu uskutečnit dokonce i ty nejděsivější ideje, vyvolává nesmírný pocit hrůzy. Emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí, je strach. Složitá kombinace emocí, které zahrnují strach, ale i zlé předtuchy a obavy, bývá označována jako projev úzkosti. Fyzickými příznaky jsou bušení srdce, pocit nevolnosti, bolest na hrudi. Doprovázejícími projevy jsou zpravidla zblednutí, chvění, zrychlené dýchání, zvýšení krevního tlaku. Jde o normální reakci na skutečné nebezpečí.
Přístup k událostem, které jsou nám zprostředkovávány televizním přenosem, článkem, reportáží, zvyšují opačný prožitek, prožitek bezpečí, pocit odstupu. Naše citová otrlost se mnohdy nechá šimrat tím vším šokujícím bez jakékoli odezvy. Bez vyprovokování k pohoršení, bez pocitu strachu, bez úzkosti.

„Označí-li někdo jisté místo jako peklo, nesděluje tím samozřejmě nic o tom, jak z něj vyvést lidi a jak plameny pekelné zmírnit. Přesto se zdá, že uvědomit si v plné míře, kolik utrpení způsobuje lidská špatnost ve světě, který sdílíme s druhými, je samo o sobě prospěšné. Pokud někoho neustále překvapuje existence nemravného jednání, nebo trpí deziluzí, má-li čelit svědectví o tom, jakých děsivých a samozřejmých krutostí jsou lidé schopni, nedosáhl mravní a psychologické dospělosti…“ Susan Sontagová.

Svět prolomil své hráze vnitřního s veřejným. Etika, morálka, společenské chování, vhodné, odpovídající chování, životní styl, to všechno jsou pojmy vytvořené civilizací, které pojednávají o hranicích. V uzavřené společnosti se jednoho dne začnou stírat hranice mezi dotykem a úderem. Cesta zpět nevede a cesta ven jen pro někoho. Ale kdo má dnes právo odejít? To, co se zdálo pevné a solidní, se drolí, praská nebo láme. V každém je propast. Hrůzná jáma, kterou není dobré osvětlovat ani divadelními světly.
Rozpustit se ve svých blízkých. Nemít špatné myšlenky, nepomlouvat, nekrást, nezávidět, nepodvádět, mít rád, věřit sobě i jiným. Zasmát se svým slabostem i pokleskům ostatních, umět odpouštět. Neumět udeřit, neumět zakřičet, nechtít zraňovat, nesnášet neupřímnost.
Scénář vzniká během procesu zkoušení, jeho definitivní podoba nikdy nebude ustálena. Předem stanovené schéma muselo být zničeno, vše se rodí z vyprávění, těla a toho, o čem se nemluví. Směřovat k nekonvenčnímu výrazu, divokému, plnému rizika, pro nás znamená apelovat na jiné formy vztahu herce a diváka, kolektivní tvorby, rozpětí stylu divadelního jazyka a významu hry.