Scéna.cz 

Korespondence V+W z Reduty NDB Brno

Korespondence významných osobností na jevišti? Představíme si nejspíše jakési pásmo, v němž herci tu lépe tu hůře předčítají moudrá slova. I když se jedná o osobnosti tak zajímavé jako Jiří Voskovec a Jan Werich, nečekáme více. To, co však dokázal s tématem udělat tvůrčí tým Dora Viceníková (scenáristka), Jan Mikulášek (režisér), scénograf (Svatopluk Sládeček), Marek Cpin (kostýmy) a herci Václav Vašák, Jiří Vyorálek a Gabriela Mikulková, je skutečně unikátní.

Vytvořili inscenaci jedinečnou po všech stránkách. Dora Viceníková vybrala z dopisů slavné dvojice ty, které nejen konfrontují situaci na východní a západní hranici po roce 1948 a prozrazují leccos o proměňujících se náladách ve společnosti, ale souběžně napínavým a poutavým způsobem seznamují diváky s názory V+W nejen na politiku, ale hlavně s jejich osobními radostmi a trably. Začlenění dopisů Werichovy manželky Zdenky navíc prozradí, že život s obdivovaným Janem Werichem měl i své stinné stránky.

Příběh rozloučených „nerozlučných kamarádů“ či spíše dvou půlek jednoho celku je nejen emocionálně, ale i esteticky působivý. Díky vynalézavé češtině je radost jej poslouchat.

Oba hrdinové jsou ztvárněni ve stylizované podobě klaunů, jak je důvěrně známe z karikatury A. Hoffmeistera. Jiří Vyorálek, i když má daleko k Werichovým rozměrům (vypomáhá mu vycpané břicho), i Václav Vašák v kreaci elegantního šviháka francouzského střihu Jiřího Voskovce, působí velmi autentickým dojmem. Pod taktovkou Jana Mikuláška dokázali na jeviště přinést nikoli trapnou imitaci legendární dvojice, ale vytvořit atmosféru, ve které si zároveň uvědomujeme, že jde o autentické osobnosti, ale zároveň dokážeme spoluprožívat jejich příběh prostřednictvím herců. Takové skloubení osobního a obecného, tedy intimity a obecných rysů všech legendárních přátelství se na jevišti podaří málokdy. Je v tom nostalgie meziválečné slávy a mladosti těch let v kontrastu s hořkostí poválečné éry, která přinesla nejen těžkosti profesionální, ale i v osobním životě. Konec života, kdy Werich propadá depresi navzdory tomu, že se doma stává obdivovanou legendou, a Voskovec navzdory kariéře v Hollywoodu teskní po domově, je zprostředkován bez patosu, ale pod maskou klaunů cítíme hořké slzy. Oběma pánům výborně přihrává jediná žena na jevišti – Gabriela Mikulková. Ta zpočátku ztvárňuje jakousi univerzální ženu v nejrůznějších podobách, poté se stává paní Zdeničkou a získává v ději mnohem důležitější roli. I to nám může připomenout fakt, že zatímco v mladistvém dobrodružném životě a potažmo i v hrách V+W ženy měly roli jakéhosi přívěsku, ozdoby, v pozdějších fázích osobního života V+W sehrály výraznou, a ne vždy vděčnou úlohu.

Dosud jsme mluvila jen o stránce obsahové – a ta sama (tedy texty, osobní příběhy osobností a jejich herecké ztvárnění) by stačila na zdařilé představení. Jako diváci však získáváme ještě bonus v podobě jedinečného výtvarného ztvárnění inscenace. Svatopluk Sládeček vytvořil rafinovaně jednoduchou scénu – je celá bílá, a jakoby v reliéfních vlysech se v ní opakuje motiv stolu s židlemi. Jsou sice totožné (svou bělostí působí, jako by vyrůstaly přímo z podlahy a stěn scény), ale jsou zároveň využity jako výtvarné artefakty, které lze libovolně obracet, hrát si s nimi. Chvílemi tak máme dojem, jako bychom se v té čistě bílé krychli pohybovali jako ve stavu bez tíže. Práce se světlem nám pak připraví několik výtvarných překvapení, z nichž nejzajímavější je závěr první části, kdy postupně pohasínající scéna působí jako obrázek 3D měnící se ve 2D. Black-and-white kombinace je využita také v kostýmech Marka Cpina, a divák tak může stále objevovat nové a nové odkazy na nejrůznější výtvarné styly meziválečných –ismů.
Pražští diváci budou moci toto představení shlédnout ještě na scéně Divadla v Dlouhé 20. března 2011.