Scéna.cz 

Izraelský Dybbuk na Nové scéně

Slovo dybbuk je odvozeno z hebrejského slovesa „ledovek“ – držet se něčeho, lnout k někomu. Ačkoliv je koncept zlého ducha znám již ve starých talmudických nebo kabalistických spisech, dybbuk jako neklidná duše, která se vtěluje do živého člověka, aby ho trápila, se objevuje až v 18. století.

Vedoucí etnografické expedice S. Ansky se setkával velmi často se zaříkáváním dybbuků v chasidských osadách ve východním Polsku při své práci v letech 1911 – 14. Pozorování a výzkumy ho o několik let později inspirovaly k napsání divadelní hry Dybbuk. Původní verze byla přeložena do ruštiny a poté přepracována a přeložena do hebrejštiny Bialikem.
Anského tak trochu faustovský příběh po židovsku, i když kritiky označován jako etnografické muzeum, si získal velkou popularitu. Hra se hrála v různých zemích, byla zfilmována, na jejím základě vznikla opera a muzikál a za divadelní klasiku se považuje uvedení souborem Habima ve dvacátých letech. V nejnovější době téma znovu zpracoval americký dramatik Leon Katz přímo pro záměr režisérky a choreografky Riny Yerushalmi, která dvacet let působila v New Yorku a v roce 2008 uvedla nového Dybbuka se souborem Itim Ensemble v Tel Avivu.

V pojetí Riny Yerushalmi se z romantického příběhu lásky chudého studenta kabaly Chanana a dcery z bohaté rodiny Ley stalo syrové drama o hledání cesty do vyšších světů – nebo - do pekla.
Již počáteční obraz připomíná, že jde o cestu rituální. Odehrává se na velké plošině – oltáři, na němž je světlem vymezován čarovný kruh. Všechny pokusy docílit spásy jsou marné - ať hrdina vyzývá nejrůznější božská jména nebo se plazí v blátě. Rozhodne se tedy vynutit si svůj cíl na prozřetelnosti násilím a upsat se démonům. Ti mu pomohou dostat se nad tento svět, ale změní jej v dybbuka. Jeho milá Lea je donucena otcem, aby se provdala za nemilovaného bohatého muže. Aby tomu zabránil a mohl s ní navždy zůstat, ovládne Chanan – dybbuk v okamžiku svatby její tělo a Lea se stane posedlou. Rabín se jí pokouší zachránit, jeho síly však na dybbuka nestačí. Musí proto vstoupit do jiných sfér a riskovat svou duši, aby získal proti dybbukovi účinnou formuli. Jediným možným způsobem se ukáže být ten nejtvrdší - smrt. V drastickém reji padají Lea a Chanan v obětí k zemi. Jejich duše jsou osvobozeny, zůstanou navěky spolu, jsou mrtví. Je to dobře nebo špatně? Došli spásy? Nezodpovězené otázky, které klade manželský pár v našem čase – od počátku rámující a komentující bezčasový děj. Muž a žena mluví v jidiš a jejich poznámky jako další stupeň zcizení překládá do hebrejštiny tlumočník.
Inscenace je sledem vizuálně silně působivých obrazů. Dění přechází mezi tímto i jiným světem, střídají se dálněvýchodní formy pohybu a silové taneční figury s mluveným slovem – lyrickými pasážemi z Písně Písní a expresivními evokacemi z mystických spisů. Na světlem modelované scéně černá barva tradičních židovských oděvů a bílá roucha nevěsty a ženicha, duchů mrtvých a rabína, barevné oděvy svatebčanů podle poslední americké módy. Táhlé scény modliteb nebo vzývání jsou useknuty prudkými zásahy sil odjinud: démony, kteří přišli na výzvu Chanana, Chanan - dybbuk, když vstupuje do těla Lea, rabínův exorcismus. Zní hudba využívající tradiční židovské motivy, posvátné zpěvy i klasický jidiš hit ve scéně svatby.
Pro diváka neznalého židovské mystické tradice (i v Izraeli je to patrně většina obecenstva: neboť, kdo dnes zná kabalu?!) - je důležitý právě důraz na výtvarnou stránku, choreografii a práci s hlasem.
Itim Ensemble založila choreografka a režisérka Rina Yerushalmi v roce 1989 jako uměleckou laboratoř zkoumající divadelní proces a vztahy mezi jeho různými prvky. Je záslužné, že pražské publikum mohlo po dva večery na Nové scéně Národního divadla ocenit jeden z nejnovějších úspěšných výsledků jejího divadelního experimentování.