Scéna.cz 

Cizinci na 80. ročníku Jiráskova Hronova

Na jubilejním ročníku Jiráskova Hronova se představilo nebývalé množství zahraničních souborů. Jejich přítomnost poukázala na to, že české amatérské divadlo se rozhodně nemusí před světem stydět, a že se v tomto směru můžete směle světu ukázat (tak to ostatně hodnotili i přítomní zahraniční hosté ze světové organizace amatérských divadel AITA/IATA. I když pro diváky mnohá z těchto představení nebyla průkazně umělecká, nebo přinejmenším diskutabilní, obrázek současného amatérského divadla za našeho hranicemi byl dosti pestrý. Ze zahraničí přijeli Němci, Holanďani, Izraelci, Norové, Slováci a Maďaři.

Jako motto bychom mohli uvést heslo: „Od dokumentární hry po bollywoodskou telenovelu“. Hned na počátku se představil Das Dokumentarttheater z Berlína s projektem Mariny Schubarth ... A JMÉNO TÉ HVĚZDY JE ČERNOBYL. Soubor složený především z imigrantů se zaměřuje na reálné příběhy, které nějakým způsobem zrcadlí výrazné historické momenty a jejich méně známou stránku. Příběh o černobylské katastrofě je vyprávěn ženou, jejíž muž – hasič byl při akci v Černobylu zasažen smrtící dávkou radioaktivity a jeho těhotná žena s ním strávila poslední chvíle v nemocnici, i když kvůli tomu přišla o dítě. Inscenace vzbudila diskusi – zatímco ženské publikum bylo ochotno emocionálně silný příběh spíše přijmout, mužským kritikům scházela faktičtější a drsnější stránka doku-dramatu.

Následovala hříčka SMǻLAND holandského souboru. Do vesnice žen přichází mladý muž – ženy jej nejprve opečovávají, obskakují, a mají s ním sex. Poté, co otěhotní, nechají ho ještě chvíli sloužit, ale poté jej zastřelí. Lehce absurdní hříčka vzbudila velmi silnou reakci u všech mužů, kteří v souvislosti s produkcí řešili především postavení muže v 21.století.

Izraelský soubor přijel s hrou Pavla Kohouta TAKOVÁ LÁSKA z 50.let. Do Izraele ji přivezla herečka Vlasta Schönová (Nava Shan), přeložila ji a hra se s úspěchem hrála 400X. Herečka a režisérka Miri Lehrmann-Beer si hru jako mladá tak zamilovala, že ji se svým souborem inscenovala v posledních 14 letech už podruhé. Pominula zcela Kohoutův politický podtext, a inscenovala ji jako poněkud sladkobolné drama nedovolené lásky, za kterou hrdinka musí pykat. Staromódní způsob inscenování příliš nezaujal, pro diváky bylo asi nejzajímavější slyšet v Hronově hebrejštinu.

Norský soubor překvapil – mnohé dokonce šokoval. Hra Sonii Nony Din Shabbana (autorka hrála i hlavní roli) pojednávala o problémech pakistánské komunity v Norsku. Proti sobě stojí rodiče, především tradicionalistický otec, a poměrně odevzdaná matka a mladá moderní Shabbana, která nejenže studuje, ale našla si norského přítele, zatímco rodiče by chtěli, aby si vzala Pakistánce. Hra, která řeší skutečně vážné problémy soužití menšiny, ovšem z našeho pohledu vyznívala naivně a sentimentálně (dočkali jsme se i tanců a společných zpěvů a tanců). Divadelní soubor z Norska sdružuje herce nejrůznějších národnostních menšin v Norsku.

Se dvěma projekty přijeli Slováci. Narozdíl od předcházejících jsme slovensky mluvenému one-man show Vlada Benka PASTIER/PASTÝŘ (byť v horňáckém nářečí) přece jen rozuměli. Příběh osamělého pastýře krav, žijícího v horách, balancuje mezi skutečností a sny a vznikl na základě autentického rozhovoru, který vyšel v novinách Smena. Druhá slovenská produkce byla překvapením. Představili se v ní totiž maďarští Slováci z Lučence (ve spolupráci s maďarskými herci). Postmoderní hra Miloše Karáska PERÓN je rozhovorem dvou mužů, čekajících na svůj „poslední vlak“, a do jejich hovoru vstupují různé bizarní osobnosti, včetně anděla smrti. Beckettovský hodinový rozhovor v maďarštině je prokládán zcizovacími komentáři režiséra Vlado Sadílka ve slovenštině.