Scéna.cz 

Moje strašidlo – Činoherní klub

Činoherní klub v nejnovější premiéře sáhl po komorní hříčce Felixe Mitterera Moje strašidlo, kterou uvedl v režii Martina Čičváka.

Rakouský dramatik Felix Mitterer je u nás znám především tragikomedií V jámě lvové, která se objevila hned na několika scénách. Z desítek jeho dalších her si Činoherní klub vybral komorní horor Mein Ungeheuer. Před časem měli diváci možnost na scéně toho divadla vidět hru v interpretaci rakouského amatérského souboru pod názvem Můj netvor (soubor se předtím představil v rámci Jiráskova Hronova). Možná, že i toto představení bylo inspirací pro české uvedení hry, pod názvem Moje strašidlo. Oba názvy přitom sedí. Osamělou ženu navštěvuje její zemřelý manžel, je tedy zároveň jejím strašidlem, ale také ne-tvorem, protože existuje jen v jejích představách. Žánrově obtížně zařaditelná hra, balancující na hraně duchařské, až hororové tragigrotesky a temného psychologického dramatu, je jakýmsi zvláštním tancem smrti.

S Rózou se setkáváme v okamžiku, kdy pohřbila svého nenáviděného manžela, s nímž strávila šedesát let. Teď sedí na polorozpadlém hřbitově, kde je cítit tlející listí, a místo, aby si oddechla, vrací se k ní přízrak nebožtíka. A s ním vzpomínky na všechno zlé, co společně žili a protrpěli. Tenhle démon, který povstal z hrobu, je neodbytný. Šklebí se, žebroní o pozornost, atakuje jí až nepříjemnou fyzickou přítomností. Co je platno, že je mrtev – o to hůře, nelze se jej jen tak zbavit. Nepomáhá odmítání ani proud výčitek, které se nemilosrdně valí z Róziných úst. Posledních patnáct let s ním nepromluvila ani slovo, a teď mu konečně musí vypovědět všechnu hořkost, která v ní je. Vzpomínky se hrnou, a nelze je zastavit. A tak se postupně dozvídáme příběh zrzavé dívky, kterou nikdo nechtěl, stejně jako jeho, sirotka, kterého na pohřbu matky uspali kořalkou. A on se od té doby naučil jakýkoli žal umrtvovat alkoholem.
Jako bychom společně s vdovou listovali stránkami neveselých životů, v nichž vedle sebe žili dva outsideři, kteří si nikdy si nestačili nebo ani nechtěli říci, co je trápí, a co je mohlo spojit.. Jen pozvolna se začíná jejich vztah proměňovat – to když poprvé Róza nazve svého muže jménem, a když pak dokáže do svých studených dlaní chytit jeho žhavou ruku. V tu chvíli jako by se s ním prolnula, konečně pochopila. Už v tom přízraku nevidí nenáviděného opilce, který svou agresivitou vyhnal z domu milovaného syna, ale malého kluka, který od smrti matky nezažil něhu, pohlazení. A ke smíření s ním vede cesta přes smíření se sebou samou. Teprve pak, když se duše vyčistí od zloby a výčitek, přijde klid a čas na poslední společný tanec. Kruh se uzavírá...

Režisér Martin Čičvák ke spolupráci pozval dva vynikající herce s mnohaletou jevištní zkušeností a nevídanou energií, kterou jim mohou závidět i lidé mnohem mladší. Dokážou na scéně vytvořit vynikající podívanou, v pravdě herecký koncert. Blanka Bohdanová jako Róza dokáže zahrát očima celou škálu příběhů a pocitů – je tu nenávist, kdy blesky létají z očí, ukřivděnost a hořkost ženy, které zůstaly jen prázdné ruce, duše obtížená hříchem a běsi, rozežírající její duši, i zvláštní něha, spojená s odpuštěním. Stanislav Zindulka v roli Zacha balancuje na hraně hororové grotesknosti, tragiky a téměř hmatatelné odpornosti. S razancí šmejdí po scéně, tančí svůj umrlčí tanec, je naléhavý, neodbytný, téměř démonický, ale zároveň křehký a jímavý. Za zvuků hororově skřípavé muziky v provedení Petra Kofroně či Petera Mahrika jako by ty dvě duše a dvě těla postupně nacházely společnou melodii, na jejímž konci čeká protagonisty příběhu, ale i diváky katarze, při které máme slzy v očích.